neděle 19. září 2010

David Colander a kritika makroekonomie


Věrný čtenář blogu žádá o několik poznámek k textu Davida Colandera, určenému pro jednu z komisí Kongresu Spojených států.

Než tak učiním, je vhodné zmínit dvě věci.

První se týká samotné podstaty slyšení před Kongresem. Špičkoví akademičtí ekonomové předstupují jako odborníci před jednotlivé komise Kongresu USA dost často a je jim detailně nasloucháno. Colanderovo vystoupení bylo součástí širší diskuse ze 20.července 2010, kde vystupovali například i V.V. Chari (University of Minnesota) nebo Robert Solow (emeritní profesor MIT). Celé slyšení mělo kongresmanům osvětlit z nejrůznějších úhlů, co dokáže a co nedokáže současná makroekonomie.

Dokážete si představit, že by něco takového fungovalo v českých podmínkách? Že by například lidé z CERGE-EI, FSV, FNH VŠE nebo výzkumného oddělení ČNB pravidelně předstupovali ve veřejných slyšeních před poslance, aby je de facto vzdělávali v ekonomické vědě? Bezpochyby by to bylo užitečné a potřebné, ale jak vzdálen český parlament takovým slyšením je?

Druhá se týká samotného Davida Colandera, protože ten zřejmě v Česku zase až tak známý není. Jedná se o známého metodika ekonomické vědy a ekonomického vzdělávání, který zdůrazňuje korektní aplikace ekonomických modelů. Velkou výhodu má v tom, že jeho akademická práce v makroekonomii nestojí přísně v rámci určitého proudu - může tak kritizovat napříč přístupy, aniž by mu hrozilo, že bude stranit sobě. Nejedná se však přitom o kritika, který by moderní makroekonomii nerozuměl - naopak, je například autorem populární učebnice makroekonomie.

A teď už k samotnému textu, který každému doporučuji k přečtení. Na tomto místě uvedu jen několik poznámek. Řada lidí totiž čte některé Colanderovy články tak, jakoby říkal, že současná makroekonomie je zcela k ničemu. Takový výklad je však na míle vzdálen tomu, co chce Colander říci.
Kritika současné makroekonomie se stala v průběhu současné recese populárním sportem - a pustila se do ní i řada lidí, kteří ekonomii nerozumí, a ti byli často nejhlasitější. Colander kritizuje hlasitě, ale není to bezhlavé střílení kolem sebe. A přesně taková fundovaná kritika je potřebná a užitečná - i když nemusíte se vším souhlasit, přinejmenším je to text hodný zamyšlení.

Kde by měla ekonomická věda hledat

Colander začíná článek variací známého vtipu, ve kterém ekonom hledá klíče pod lampou, ačkoliv je ztratil kdesi v temnotě. Na otázku, proč nehledá klíče tam, kde je ztratil, ekonom odpovídá, že hledá pod lampou, protože tam je světlo. Tento vtip lze interpretovat jako alegorii moderního přístupu k formální ekonomické vědě - místo toho, abychom hledali pravdu o světě ukrytou v temnotách, si hrajeme s formalismem a matematikou na osvětleném písečku, kde pravdu nemůžeme najít.

Colander však poznamenává, že takové poučení z onoho vtipu není správné. Smyslem formalismu není přímo najít pravdu, ale vytyčit topografii prostoru, ve kterém hledáme, abychom tomu hledání dali alespoň nějaký řád a smysl. Jinak budeme při hledání pravdy jen střílet naslepo.

Chybu však dělá ten, kdo na základě pochopení, jak se chová osvětlený svět pod lampou, začne vyhlašovat, že zná pravdu ukrytou ve tmě. K tomu je zapotřebí ukázat, že svět ve tmě funguje dle stejných pravidel jako svět, popsaný modelem.

Kde nastala chyba

Colanderův text má vysvětlit, co dělá současná makroekonomie špatně. Makroekonomové podle Colandera podvedli společnost dvěma způsoby:

Zaprvé, podvedli společnost, protože se příliš zabývali jednou specifickou verzí dynamických stochastických modelů všeobecné rovnováhy (DSGE), které jsou rozumně řešitelné po formální stránce, zatímco realističtější modely, které by zahrnovaly vědomě jednající jednotlivce, kteří berou do úvahy očekávání budoucího vývoje (jsou "forward looking"), nebyly formálně řešitelné.

Druhý způsob, kterým ekonomové podvedli společnost, bylo to, že nechali tvůrce hospodářské politiky uvěřit, že topografie popsaná zjednodušujícím DSGE modelem je shodná s topografií reálného světa ... Přílišné spoléhání tvůrců hospodářské politiky na DSGE modely a jejich důsledky je vedlo k bezstarostnému hledání v temnotách, načež zjistili, že v temnotách se nachází útes, ze kterého spadli a stáhli americkou ekonomiku s sebou.

Myslím, že je vhodné zasadit tyto Colanderovy výroky do patřičného kontextu. Colander si je tohoto kontextu velmi dobře vědom, ale pro ty, kteří se v makroekonomii nepohybují, je možné méně patrný. Ani jeden z výroků neříká, že by DSGE modelování bylo ze své podstaty špatné - jen je zapotřebí realitisticky rozpoznat omezení, která tento přístup má.

Abychom byli trochu specifičtější, vezmeme v úvahu jednu třídu DSGE modelů, obvykle označovanou jako neokeynesiánské DSGE modely. Tato třída modelů bývá dnes nejčastěji používáná při tvorbě monetární i fiskální politiky i jejich vyhodnocování.

Zcela jistě nemá smysl předstírat, že taková (nebo jakákoliv jiná dnes používaná) třída modelů představuje nepřekonatelný vrchol našeho ekonomického poznání. Mnoho ekonomů, včetně mě, má k těmto modelům výrazné výhrady (abychom byli konkrétní, jedná se například o velmi obtížnou odhadovatelnost parametrů, dosti nahodilou konstrukci údajně strukturálních šoků, velké rozpory mezi makroekonomickou dynamikou a dynamikou cen aktiv, nebo problémy s polynomiálními rozvoji řešení).

Je pravda, že řada ekonomů se na tyto modely vrhla skutečně proto, že jsou pomocí vhodných aproximací rozumně řešitelné (alespoň teoreticky, s odhadováním je to často horší). Důležitou otázkou však je, nakolik je koncentrace na tuto třídu modelů omezující. Ve skutečnosti jsme prozkoumali jen malou podmnožinu z celého spektra modelů řešitelných podobným způsobem, takže je možné, že se mezi DSGE modely nacházejí takové, které budou tvorbě hospodářské politiky vyhovovat mnohem více, než ty současné.

Osobně si myslím, že by DSGE literatuře prospělo, kdyby se na čas zastavila a vyhodnotila, co je v ní dobré a co špatné. Se stále lepšími nástroji na vyhodnocování modelů třeba dojdeme k závěru, že už z těchto modelů nic lepšího nedostaneme, nebo naopak nalezneme způsoby, jak z nich získat to nejlepší, a budeme s nimi moci ještě (alespoň nějaký čas) pokračovat a zároveň vytyčíme směr, kterým dále hledat.

David Colander je velkým zastáncem agent-based modelů, které uvádí jako příklad dalšího rozvoje makroekonomie. Naprosto se s ním shodnu v tom, že je velmi dobré a perspektivní se těmito modely zabývat. Dnes nelze odhadnout, zda tyto modely v budoucnosti způsobí zásadní převrat v ekonomickém modelování (takových "nadějných" přístupů se objevuje mnoho a většina z nich po čase odumře), ale bylo by chybou tuto větev ignorovat. I kdyby se nejednalo o revoluci, i inkrementální zlepšení ekonomické teorie je přínosné. Nicméně, jak jsem argumentoval v dřívějším článku, agent-based modely v dnešní podobě jsou pro tvorbu hospodářské politiky zcela nepoužitelné.

Co tedy mají ekonomové dělat? Mají čekat na lepší nástroje, nebo se prozatím pokoušet pracovat alespoň s tím, co je k dispozici? Jsem přesvědčený, že ta druhá cesta je správná - pokud se vezme v úvahu druhý Colanderův bod, tedy že je zapotřebí tvůrcům hospodářské politiky soustavně připomínat, jaká omezení existující modely mají. Přes všechny nedostatky je totiž DSGE modelování velkým pokrokem oproti tomu, s čím jsme pracovali dříve.

Jeden nešťastný příklad

Colander si pro ilustraci nedokonalosti DSGE modelů bere jako příklad práci Chari, Kehoe, McGrattan (2009) New Keynesian Models: Not Yet Useful for Policy Analysis [pdf starší verze]. Podle mého je tento příklad mimořádně nešťastný. Citujme z Colandera:

Většina výzkumníků, pokud na ně přitlačíme, plně uznává limity formálních modelů pro hospodářskou politiku. Ale více a více makroekonomů se přesto pouští do silných závěrů pro hospodářskou politiku založených na DSGE modelech a drží se jich bez ohledu na to, co říkají empirické důkazy a prostý rozum. K jedněm z nejhlasitějších zastánců tohoto přístupu patří V.V. Chari, Patrick Kehoe a Ellen McGrattan. Ti připouštějí, že DSGE modely nejsou v souladu s daty, ale tvrdí, že model "nemůže a ani by neměl být v souladu s většinou dat". Přestože souhlasí s tím, že jejich model není v souladu s daty, nebrání jim to , aby dospěli k velmi rázným závěrům pro hospodářskou politiku. ... (i když později toto silné tvrzení zmírňují).

Myslím, že právě zde je zapotřebí vysvětlení. Neokeynesiánské DSGE modely jsou charakteristické právě tím, že se snaží být v souladu s co nejširším spektrem makroekonomických časových řad. To je ale činí mimořádně náchylné k misspecifikaci - v honbě za vysvětlující schopností těchto modelů do nich jejich tvůrci vnášejí další a další umělé šoky a předpoklady, takže na konci může být mimořádně obtížné prohlédnout jejich mechanismus. Pokud použijeme Colanderův jazyk, pak se tyto modely snaží co možná nejlépe popsat všechny detaily osvětleného prostoru - tím ovšem riskujeme ztrátu robustnosti a neschopnost modelu extrapolovat závěry na temnotu reality. Sice jsme perfektně popsali existující data, ale model nám nepomohl pochopit ekonomické souvislosti.

Chari, Kehoe a McGrattan tento přístup kritizují (jak už s vyplývá i z názvu jejich článku) a tvrdí, že bychom se měli zaměřit na jednodušší modely, které sice nepopíšou všechna data, ale o to robustněji popíšou tu část dat, která nás opravdu zajímá pro konkrétní účel. Co víc, díky tomu, že model zůstane jednodušší, z něj pochopíme i skutečné ekonomické závislosti. Tento přístup není nový, v makroekonomii ho známe přinejmenším od vzniku real business cycle modelů, založených na podobných úvahách. Přestože to není dokonalý lék na všechny problémy, které makroekonomie má, osobně jsem přesvědčen, že tento přístup má své přednosti. (Problém s přeceněním vysvětlovací schopnosti modelu pro reálnou hospodářskou politiku samozřejmě stále zůstává.)

Colander si tak podle mého na tomto místě mohl vybrat mnohem vhodnější příklady.

Co dál z hlediska modelování a ekonomie vůbec

Znamená Colanderova kritika, že bychom měli matematickou a formální ekonomii opustit? Colander říká zásadní ne (v odkazované stati to říká implicitně, v jiných svých textech více explicitně). Naopak, budeme potřebovat mnohem sofistikovanější aparát - například jím propagované agent-based modely budou vyžadovat jak teoretický tak i technický pokrok k tomu, aby se staly použitelné. Formalizace ekonomie je nezbytná, nicméně Colander zdůrazňuje dvě věci: Aby ti, co se formální ekonomií zabývali, jí také rozuměli, a aby existovali lidé, kteří budou formální modely korektně uvádět do praxe, včetně zdůraznění jejich omezení. S obojím nelze než zcela souhlasit.

Protože je pravda (v Colanderově jazyce) stále ukrytá ve tmě, budou tvůrci hospodářské politiky vždy muset při svých rozhodnutích alespoň trochu spoléhat na intuici - budou muset věřit tomu, že závěry konkrétního ekonomického modelu lze extrapolovat na konkrétní situaci. K tomu musí ekonomická teorie prozkoumat co největší oblast osvětleného prostoru, snažit se ho co nejvíce rozšířit a stavět co nejvíce nových lamp, aby byly závěry ekonomické teorie, vytvořené v osvětlené části, co možná nejspolehlivěji aplikovatelné i ve tmě.

Colanderova vize budoucnosti však činí život těžším nejen pro ty, kdo se zabývají ekonomickou teorií, ale i pro ty, kdo "hledají ve tmě". Tvůrce hospodářské politiky nemůže ekonomickou teorii ignorovat s odkazem na to, že teorie popisující osvětlenou část prostoru neplatí v realitě, která je ukrytá ve tmě. Jedná se totiž o stále stejný prostor se stále stejnými zákony. Jistě, že implikace ekonomických modelů jsou v realitě slabší než v osvětleném místě, na kterém byly zkonstruovány - to však neznamená, že jsou nulové. Určitý stupeň konzistence mezi realitou a modelem existuje a nelze se mu vyhnout. Pokud se tím budeme řídit, zabráníme třeba takovým, takovým, nebo takovým excesům (za povšimnutí stojí, že všichni aktéři vyučují na ekonomických vysokých školách).

Ačkoliv ekonomická věda vypadá jako velmi nejednotná, je to právě formalizace, která přispěla k masivní konvergenci názorů. Dnešní mainstreamová makroekonomie zahrnuje celou řadu škol, které se dříve lišily mnohem více než dnes. Rozdíly sice přetrvávají, ale právě formální a kvantitativní analýza pomalu ale jistě eliminuje ty názory, které jsou v konfliktu s realitou.

Na okraji tohoto širokého mainstreamu stojí ekonomické přístupy, které se označují za heterodoxní a které z velké části tuto formalizaci a matematizaci odmítají. Má taková cesta podle Colandera budoucnost? Ne. Ačkoliv modely nejsou dokonalé, ekonomie bez modelu je ještě horší. Heterodoxní přístupy mohou být zdrojem dobrých myšlenek, ale nakonec se žádná dobrá myšlenka bez modelu neobejde, aby byla testovatelná, vyvratitelná a použitelná pro hospodářskou politiku.

Colanderova vize je směřovat dále ke skutečné ekonomické vědě. Ačkoliv nemusím souhlasit s jednotlivými detaily Colanderova článku (řadu takových detailů jsem pominul, abych se zaměřil na celkový obrázek), tak pokud je tahle vize to hlavní, co si z jeho článku odnést, pak jednoznačně souhlasím.

1 komentář:

  1. Coby věrný čtenář jsem spokojen. :-)

    Ale je otázkou, jaký je praktický přínos modelů, kt. úspěšně predikují třeba 95% věcí, ale nejsou schopny predikovat to, co je pro nás nejdůležitější (oněch zbývajících 5% -- \"black swan\").

    OdpovědětVymazat