neděle 6. června 2010

Ekvilibrium, stabilita, kritika moderní ekonomie a zmatení pojmů


Řada kritiků mainstreamové ekonomie jí vyčítá předpoklad, že ekonomika je v ekvilibriu. To je pravda - ekvilibrium je zcela centrálním prvkem moderních ekonomických modelů. V tomto příspěvku si však ukážeme, že většina těchto kritiků nechápe (nebo chápe, ale ignoruje), co moderní ekonomie pod pojmem ekvilibrium rozumí.

Výsledkem jsou návrhy na odvržení současné ekonomické teorie, zdůvodňované tak, že současné teorii přisoudíme omezení a nedostatky, které vůbec nemá. Ve skutečnosti ale potřebujeme něco jiného - potřebujeme tvořit nové modely, které popisují jevy, jež byly dlouho na okraji našeho zájmu. To však lze dělat i v rámci současné teorie, kde je ekvilibrium důležitou a užitečnou součástí.

Ekvilibrium v moderní ekonomické teorii

Ekonomická teorie zná konceptů ekvilibria (rovnováhy) více, zmínit můžeme například celou řadu konceptů z teorie her (Bayesovo-Nashovo ekvilibrium je asi nejznámějším). Tady se soustředíme na jeden typ ekvilibria, který mají na mysli právě kritici mainstreamové ekonomie, a sice tržní (Walrasovské) ekvilibrium.
To je definované poměrně obecným způsobem, který mu přisuzuje méně vlastností, než se zřejmě jeho kritici domnívají. Když otevřete jakoukoliv učebnici ekonomie, dozvíte se, že ekonomika je v ekvilibriu, pokud:

1. Všechny tržní subjekty maximalizují svoje cílová kritéria. Pro firmu je to maximalizace zisku, pro spotřebitele maximalizace užitku.

2. Trhy se vyčistí (nabídka se rovná poptávce).

Jaké vlastnosti tedy ekvilibrium definičně nemá

První vlastností, které ekvilibrium z definice nemá, je stabilita. Ekvilibrium neznamená stacionární stav. Definice ekvilibria umožňuje, aby dnešní rovnováha na trhu vypadala úplně jinak, než zítřejší. To, jestli je ekvilibrium stabilní nebo není, záleží na konkrétním modelu a současná teorie ekonomické rovnováhy umožňuje obojí.

Druhou takovou vlastností je optimalita. Definice neříká nic o tom, že by rovnováha měla být společensky optimální, ať už z hlediska jakéhokoliv konceptu společenského blahobytu. Podmínky k tomu, aby tržní ekvilibrium bylo Paretovsky optimální, nám vyjmenovává první věta o blahobytu (First Welfare Theorem). Stejně jako v předchozím případě, teoretický koncept rovnováhy nic takového nevynucuje.

Z čeho pramení nepochopení

Nepochopení zřejmě pramení ze dvou věcí. Tím první je samotný název ekvilibrium - rovnováha. To evokuje cosi stabilního, k čemu systém dlouhodobě směřuje.

Druhou příčinou je zřejmě způsob, jakým se formování ekvilibria popisuje v ekonomické literatuře. Klíčovou a dobře známou myšlenkou je, že pokud je na trhu cena příliš vysoká, nabídka převyšuje poptávku, to vede prodávající ke snížení ceny, a to až do bodu, kdy se nabídka vyrovná s poptávkou. Stejně to funguje i naopak. Přesnější popis dosažení ekvilibria pomocí procesu nazývaného tatonnement popsal jeden z tvůrců všeobecné rovnováhy Leon Walras.

Tento popis formování ekvilibria je pro pochopení celého konceptu hledání ekvilibria zcela v pořádku. Rovnovážné modely předpokládají, že tento problém je vyřešen v každém okamžiku. Ovšem rovnovážné modely zároveň umožňují, aby poptávková i nabídková křivky divoce fluktuovaly v čase - takže výsledkem může být velmi chaotická trajektorie, po které se ekonomika pohybuje (ačkoliv je v každém bodě této chaotické trajektorie v "rovnováze", tak jak ji definuje moderní ekonomie). Abychom získali modely s divokou dynamikou, nemusíme koncept ekvilibria vůbec opustit.

To například zřejmě nechápe David Orrell, který tvrdí opak v rozhovoru v Českém rozhlase [stream] (děkuji věrnému čtenáři za upozornění na tento rozhovor) Orrell tvrdí, že potřebujeme modely s bohatší dynamikou, a proto musíme opustit koncept ekvilibria. To ale není pravda.

Třetí příčinou, ze které potenciálně pramení nepochopení, jsou zřejmě tradiční ekonomické modely, které se soustředily hlavně na stabilní dynamiku, kdy se po malých výchylkách (například expanzích a recesích) ekonomika vrací do rovnováhy. Proč takové modely převažují (nebo alespoň dosud převažovaly)? Zaprvé, velká část ekonomických dějů skutečně takovou stabilní dynamiku vykazuje - dlouhodobý růst vyspělých ekonomik, hospodářský cyklus, chování většiny trhů. Druhý důvod je technický - komplexnější modely se rychle stávají téměř neřešitelné. Situace se zlepšuje s vývojem počítačů, i když ani tato cesta není bezproblémová (o tom někdy jindy).

To, že se řada tradičních modelů složitou dynamikou nezabývala, neznamená, že to není možné - moderní ekonomie v tomto směru neklade žádná principiální omezení. Kritici, kteří používají takové argumenty k tomu, aby volali po zavrhnutí celé současné ekonomie, zřejmě jen nevědí, že tato omezení neexistují.

Všichni takoví kritici by si nejprve měli nastudovat základní literaturu. V žádném případě k tomu ale nepoužívejte českou Wikipedii - český článek o ekvilibriu na Wikipedii je odstrašujícím příkladem všech miskoncepcí (a na českou Wikipedii opravdu mimořádně špatný).

Proč vlastně koncept ekvilibria tak hojně používáme

Rovnovážné modely jistě nejsou dokonalé - dokonalý není žádný model (ze samotné podstaty ani být nemůže). Existuje však několik dobrých důvodů, proč je používat.

Zaprvé, je to vhodný účetní mechanismus. Poptávající nemohou získat víc, než jim nabízející poskytnou. Na druhou stranu statky, které nabízející poskytnou, se nemohou nikam vypařit. Pokud máte pocit, že zboží, které je dodáno na trh, ale není spotřebováno a zůstane ležet na skladech, tvoří ekonomicky významnou veličinu, je zapotřebí takový proces explicitně modelovat - například rovnovážné modely trhu s nemovitostmi toto běžně uvažují.

Zadruhé, rovnovážné modely představují rozumné přiblížení. Ačkoliv ekonomika není v každém bodě v perfektním teoretickém ekvilibriu, vidíme, že se k němu často přibližuje. (Je dobré opět zdůraznit, že ekvilibriem nemyslím onen stabilní stav, který kritici často předpokládají, ale právě dynamicky se vyvíjející trajektorii, podél které se nabídka vyrovnává s poptávkou.)

Zatřetí - i pokud model tržní rovnováhy není vhodný, je to dobré srovnávací kritérium. Příkladem je trh práce. Ten zřejmě nefunguje tak, jak tržní rovnováha předpokládá - tedy že na trhu existuje jedna rovnovážná mzda, kterou dostanou všichni zaměstnaní, a všichni ti, co zůstanou nezaměstnaní, jsou nezaměstnaní, protože se jim nechce za tržní mzdu pracovat.

Když ale trh práce takto nefunguje, musíme se ptát, proč přesně tomu tak není. Jsou to regulační opatření (minimální mzda, tržní síla odborů)? Jsou to frikce, které způsobují, že najímání zaměstnanců je pomalý proces (search models)? Je to neschopnost zaměstnavatele přesně odhadnout kvalitu zaměstnance, a z toho pramenící nejistota? Je to bilaterální vyjednávání (bargaining)? Je mzda určena spíše na základě vhodnosti kandidáta na konkrétní pozici (matching, match-specific skills)? Všechny tyhle faktory je dobré zkoumat, ale často se ukazuje, že oproti modelu základní tržní rovnováhy zase až tak moc nezískáme. Tržní rovnováha tady tedy slouží jako vhodné srovnávací kritérium.

Začtvrté - koncept tržní rovnováhy svazuje ekonomovi ruce a nutí ho, aby vytvářel konzistentní modely. Problémem ekonomie (jako všech sociálních věd) je obtížná opakovatelnost experimentu. O to více jsme nuceni vytvářet modely a teorie, které jsou robustní. Vždycky je možné vytvořit model, který perfektně "vysvětlí" (či spíše popíše) existují data - aby vzápětí zcela selhal na nejnovějším pozorování. Zakladní ekonomické koncepty jako ekvilibrium jsou právě způsobem, jak tomu bránit.

Jak dál

Ti, kteří doufají, že koncept ekonomické rovnováhy bude v blízké době smeten z povrchu světa, budou zklamáni. Přes všechny nedostatky a metodologické problémy, kterými současná teorie trpí, je to stále to nejlepší, co máme po ruce.

Jedním ze základních znaků vědecké metody je schopnost teorie produkovat testovatelné hypotézy. Toho je současná mainstreamová teorie schopna - a právě koncepty jako ekvilibrium umožňují takové hypotézy vytvářet. Samozřejmě, že mnoho těchto hypotéz bylo jednoznačně vyvráceno. Ale i to je pokrok - vědecká metoda je založena na principu vyvracení hypotéz.

Alternativní přístupy k ekonomii jsou často charakteristické tím, že žádné takové testovatelné hypotézy nevytvářejí nebo vůbec neumožňují vytvářet. To je činí nevyvratitelnými. Řadě zastánců takových přístupů to vyhovuje - líbí se jim, že zatímco mainstreamové teorie selhávají v testech, jejich oblíbený přístup neselhává (protože selhat nemůže). Tohle je však slepá ulička - je to rozdíl mezi vědeckou metodou a náboženstvím.

Tento článek by měl čtenáře přesvědčit, že ekvilibrium je velmi užitečný teoretický koncept, který by bylo hloupé opouštět. Ekvilibrium je úplně něco jiného než stacionární stav a kritici, kteří chtějí ekvilibrium odvrhnout, protože neumožňuje dostatečně pestrou dynamiku, jen nerozumí tomuto rozdílu.

Co potřebujeme, není rozvrat současné ekonomické teorie. Potřebujeme nové modely, které budou více akcentovat součásti ekonomiky, jež hrají důležitější roli, než jsme si dosud mysleli. Toho však můžeme dosáhnout i pomocí stávajících základních teoretických konceptů - včetně ekvilibria. Jsou mnohem flexibilnější, než by se zdálo.

Žádné komentáře:

Okomentovat