pátek 16. dubna 2010

Pokud podporujete automatické stabilizátory, nemůžete kritizovat schodek rozpočtu v době recese


Je velmi dobře známo, že mezi ekonomy a ekonomickými teoriemi existují často významné rozdíly. Je to dáné podstatou vědeckého procesu a charakterem ekonomických dat. Věda funguje na bázi vyvracení teorií a s daty, která má ekonomie k dispozici, to často jde velmi pomalu.

Obtížná vyvratitelnost různých názorů však neznamená, že je korektní, že rozdílné teorie používáte, jak se vám zrovna hodí. Názorová rozdílnost mezi jednotlivými lidmi je něco jiného než názorová nekonzistence jednoho člověka.Když se ale dá člověk na politiku, na konzistenci svých názorů často zapomene.

Jiří Havel tak s klidným svědomím chválí vestavěně stabilizátory ...

Pozoruhodné je zkoumání zemí Evropské unie, které mají výrazněji nižší daně než Česká republika. Část z nich, jako Irsko, Řecko a baltské státy, je nyní nejtvrději postižena současnou krizí. Je to ekonomicky logické, protože země s nízkými daněmi mají nejslabší vestavěné stabilizátory, a tudíž statisticky nejvíce podléhají výkyvům hospodářského cyklu.

... a přitom zároveň kritizuje velký schodek státního rozpočtu v roce 2009:

Kalouskova příprava rozpočtu 2009 s pětiprocentním růstem skončila rekordním deficitem a největší historickou ostudou ministerstva financí od roku 1918.

Takhle to ale nejde. Automatické stabilizátory totiž fungují právě tak, že automaticky vytvoří velký schodek státního rozpočtu v době recese. Jiří Havel (ani nikdo jiný) tak nemůže zastávat oba výše zmíněné názory a přitom zůstat názorově konzistentní.

Jiří Havel se snaží čtenářům namluvit, že k tomu, aby automatické stabilizátory fungovaly, je zapotřebí vysokých a progresivních daní z příjmů, takže v České republice nemají šanci. Jenže to není pravda. O tom, jak rozsáhlé automatické stabilizátory jsou, rozhoduje v konečném důsledku pouze to, jak hluboký deficit státního rozpočtu je vytvořen v době recese bez explicitního zásahu do struktury rozpočtu.

Kdy tedy budou automatické stabilizátory rozsáhlé?

  1. Klasickým příkladem z keynesiánských učebnic je progresivní zdanění. Idea spočívá v tom, že v době recese poklesnou mzdy, takže se lidé přesunou do nižších mzdových sazeb, a tedy v konečném důsledku zaplatí nižší průměrnou daň. Tento příklad je nešťastný v tom, že je kvantitativně spíše malý. Mzdy u těch, kteří pracují, v průběhu recese neklesají vůbec nebo jen nepatrně (klasická mzdová strnulost), takže průměrná (a dokonce ani celková) zaplacená daň u člověka, který neztratí práci, se prakticky nezmění. Skutečně velké efekty musíme hledat jinde.
  2. Zřejmě nejzásadnějším automatickým stabilizátorem tak jsou pojištění v nezaměstnanosti a sociální dávky. Recese totiž postihuje zejména ty, kteří ztratí práci - a místo toho, aby daně platili, tak budou získávat transfery od státu.
  3. Další důležitou součástí automatických stabilizátorů je firemní daň z příjmu. Ta se odvádí ze zisku a tedy prudce klesá v průběhu recese.
  4. Další na řadu přichází DPH. V době recese klesají zejména nákupy statků dlouhodobé spotřeby, obecněji tedy zboží zatíženého základní sazbou DPH, zatímco zboží ve snižené sazbě je příjmově mnohem méně elastické. Dopad je podobný - nižší průměrná placená sazba daně.
  5. Obecně platí, že funkce automatických stabilizátorů bude rozsáhlejší v ekonomice, kde mandatorní výdaje mají větší podíl na rozpočtu - tedy právě v zemi jako Česká republika.

Všechny tyto stabilizátory ale nakonec vedou k témuž - k prohloubení schodku státního rozpočtu. Pokud jste keynesiánec a jásáte nad funkcí automatických stabilizátorů, musíte jásat i nad schodkem, který tyto stabilizátory vytvoří, protože jinak by automatické stabilizátory nefungovaly.

Žádné komentáře:

Okomentovat