Konec civilizace nastane v průběhu příštích 15 až 30 let, pokud nepodnikneme okamžité kroky k řešení problémů lidstva.
Věští nám tyto předpovědi chmurnou budoucnost? Nikoliv, byly vyřčeny již v roce 1970. Stejně jako třeba:
Jaké jsou předpoklady pro to, aby země přestála současnou hospodářskou recesi co možná nejlépe? To není jednoduchá otázka a roli hraje celá řada faktorů. Přesto bychom rádi přišli alespoň na ty nejdůležitější - a už máme dost dat k tomu, abychom se mohli podívat na to, jak se evropským zemím v recesi daří.
K sepsání tohoto příspěvku mě přiměly dvě věci. První je debata Pavla Kohouta a Tomáše Sedláčka o tom, zda euro jednotlivé země před problémy chrání či naopak. Pavel Kohout soudí, že euro členským zemím převážně škodí. Naproti tomu Tomáš Sedláček argumentuje, že euro je symbolem stability.
Ačkoliv oba přinášejí některé smysluplné argumenty, ani jeden z nich se není ochoten podívat na tvrdá data. Diskuse se tak stává pouze filozofickým uvažováním na ekonomickou teorií, které může rozsoudit pouze empirie.
Druhým motivem byl článek na aktuálně.cz, který tvrdí (resp. cituje Financial Times Deutschland), že jedním z významných faktorů, které zhoršují situaci jednotlivých zemí, jsou nízké daně. To je na první pohled poněkud zvláštní úvaha - co by mělo vadit, je vysoké zadlužení a vysoké schodky rozpočtu, nikoliv nízké daně. Naopak - dalo by se argumentovat tím, že nízké daně jsou vlastně prospěšné, protože v případě rozpočtových problémů je možné daně bez problémů zvyšovat, zatímco pokud je daňové zatížení vysoké, není již odkud brát.
Výhodou adresných sociálních dávek jsou rozpočtové úspory - dávku získávají jen potřební. Nevýhodou jsou vysoké implicitní mezní daně, které odrazují od práce.
Řada sociálních dávek je vázána na výši příjmu - na dávku má domácnost nárok, pouze pokud její příjem nepřesáhne určitou hranici. Ponechme nyní stranou jiné aspekty sociálních dávek a podívejme se pouze na dopady dávek na nabídku práce.
Státem poskytované dávky skrze příjmový efekt snižují nabídku práce (tedy ochotu příjemce pracovat), to je však pouze jeden ze dvou dopadů. Druhým faktorem je mechanismus, jakým příjemce ztrácí na adresné dávky nárok s tím, jak roste jeho příjem.
Snižování adresné dávky spolu se zvyšujícím se příjmem má totiž úplně stejný dopad jako mezní daň uvalená na příjem. Pokud jsou adresné dávky nevhodně strukturované, mohou být tyto implicitní mezní daně extrémně vysoké.
Před nedávnem jsem sepsal několik poznámek týkajících se věrohodnosti studie návratnosti investičních pobídek, kterou CzechInvest prezentoval jako doklad své úspěšnosti. Nešlo ani tak o to, že by investiční pobídky byly a priori neúčinné, ale spíše o to, že taková analýza je mnohem složitější, než se CzechInvest, Deloitte, a někteří další jedinci snaží prezentovat, a že vydávat taková čísla za pravdu je přinejmenším sporné.
Věrný čtenář blogu odkazuje na komentář, který před časem napsal současný ředitel CERGE-EI Štěpán Jurajda. V něm je velmi přístupnou formou popsáno ještě širší spektrum problémů, které s vyhodnocením dopadů investičních pobídek a samotných přímých zahraničních investic souvisejí.
Politici si v letošní předvolební kampani našli lákavý terč - nepopulární ČEZ. Jejich počínání je však poněkud schizofrenní. Na jednu stranu se těší na rozdělování zisků, které ČEZ vytváří, na druhou stranu zároveň slibují výrazné snižování cen elektřiny. Oba cíle jsou zřejmě protichůdné a vzhledem k tomu, že lákadlo oněch zisků, které bude moci vládnoucí strana přerozdělovat, je v praxi silnější, nebude to s budoucím snižováním ceny tak horké.
Ostatně ceny v České republice nejsou v porovnání s Evropou nijak vysoké. Informace z následujícího grafu se v různých obměnách objevily na mnoha místech, nicméně opakování je matka moudrosti. Zelená čára zachycuje vývoj cen v České republice, modrá čára ve starých členských zemích Evropské unie, a červená čára v desítce zemí, které přistoupily v roce 2004.
Jan Čulík se chlubí, že voda ve Skotsku "patří všem", lidé v domácnostech nemají vodoměry a účty za spotřebu vody se neplatí (náklady na dodávky vody se platí z daní, které ale nejsou odstupňované podle spotřeby). Taková radost je na Britských listech, které pravidelně hlásají, že nás spotřební společnost žene do záhuby, poněkud překvapivá.
Cena spotřebního statku, která je nižší než mezní náklady, totiž vede k neefektivní nadspotřebě.
Takže jak to ve Skotsku s tou vodou, která je "zdarma", vypadá? Spotřeba je vysoká a roste. V roce 2006 spotřeboval průměrný Skot za den 140 litrů vody, v roce 2009 už to bylo 153 litrů.
Je velmi dobře známo, že mezi ekonomy a ekonomickými teoriemi existují často významné rozdíly. Je to dáné podstatou vědeckého procesu a charakterem ekonomických dat. Věda funguje na bázi vyvracení teorií a s daty, která má ekonomie k dispozici, to často jde velmi pomalu.
Obtížná vyvratitelnost různých názorů však neznamená, že je korektní, že rozdílné teorie používáte, jak se vám zrovna hodí. Názorová rozdílnost mezi jednotlivými lidmi je něco jiného než názorová nekonzistence jednoho člověka.Když se ale dá člověk na politiku, na konzistenci svých názorů často zapomene.
Jiří Havel tak s klidným svědomím chválí vestavěně stabilizátory ...
... a přitom zároveň kritizuje velký schodek státního rozpočtu v roce 2009:
United Airlines, Amsterdam - Chicago. Jako u všech amerických aerolinek se veškerý alkohol musí kupovat. Ale za hotovostní dolary ani eura si ho nekoupíte - jediná možnost je platba kartou.
Hotovost tak už na některých místech není nejlikvidnějším platebním prostředkem.
V médiích se před několika dny objevily závěry studie, která připisuje mimořádně velké úspěchy investičním pobídkám, které poskytly předchozí vlády:
Ovšem už jen letmé čtení naznačuje, že nadšené závěry jsou přinejmenším nadnesené. Klíčové pro správné vyhodnocení dopadů investičních pobídek je však porovnání se situací, která by nastala, kdyby se investiční pobídky nezavedly.
V minulém příspěvku jsem zmínil, jak jsou s oblibou ignorovány dlouhodobé náklady vládních stimulačních balíčků. Harald Uhlig [Uhlig (2010) Some Fiscal Stimulus, AER Papers and Proceedings, pdf] se pokouší o kvantifikaci těchto dlouhodobých dopadů v neoklasickém modelu:
Rozsáhlé vládní výdajové programy, spuštěné v posledních dvou letech, vyvolaly opětovný zájem o analýzu dopadů fiskální politiky na ekonomickou výkonnost. Problémem je, že rozsáhlé makroekonomické modely trpí celou řadou neduhů. Různé modely poskytují velmi odlišné výsledky a identifikace modelů (tedy způsob nastavení parametrů) je často dosti nejasná. Není však zřejmé, jestli se výsledky, které jednotlivé modely poskytují, liší v tom, jakým způsobem jsou zpracována vstupní data a jak funguje vlastní odhad modelu, nebo se liší přímo svou vnitřní ekonomickou dynamikou.
Jinými slovy: rádi bychom věděli, zda jednotlivé modely budou dávat podobné výsledky, pokud se použijí stejná vstupní data, stejná metodika odhadu a stejná interpretace veličin, vystupujících z modelu.
Přesně tohoto projektu se zhostilo výzkumné oddělení Mezinárodního měnového fondu. Výsledkem je 124-stránkový elaborát [Effects of Fiscal Stimulus in Structural Models, pdf], který porovnává 7 různých často používaných modelů.
V jednom z předchozích článků jsem argumentoval, že počet odpracovaných hodin za týden v přepočtu na jednu osobu zůstává v USA (ale i dalších zemích) přibližně konstantní. Agregátní data však skrývají řadu trendů u jednotlivých skupin obyvatel, které se vzájemně zhruba vyruší.
Předně - oproti všem proklamacím, že nás moderní doba nutí více a více pracovat, opak je pravdou. Průměrný počet týdenně odpracovaných hodin pro ty, kteří skutečně pracují, dlouhodobě klesá. V první polovině 19.století činil průměrný pracovní týden v USA téměř 70 hodin, na začátku 20.století to bylo ještě více než 55 hodin. Kolem roku 1970 se počet odpracovaných hodin v přepočtu na jednoho zaměstnance stabilizoval na dnešní úrovni. Následující graf skládá časové řady z několika zdrojů:
