Daňová amnestie - akce s nejistým výsledkem

Eduard Janota plánuje daňovou amnestii. Velké strany jsou proti - to není překvapivé, v předvolebním období, kdy noviny každý den odkrývají nějakou korupční aféru, souhlas s takovou amnestií politické body nepřidá. Vyplatí se však obecně takový krok?

Daňová amnestie je populární pojem pro dočasné legislativní opatření, v rámci kterého mohou obyvatelé převést do země peníze a jiná aktiva, držená v zahraničí za účelem vyhnutí se placení daně z příjmů či majetku. Převáděná aktiva budou zatížena určitou daní, občan se však vyhne jiným potenciálním postihům. Česká republika by nebyla zdaleka jedinou zemí, která by k takovému opatření přistoupila - za příklad se u nás dává Itálie, ale daňová amnestie proběhla z rozvinutých zemí i ve Francii, Irsku, Švýcarsku, Belgii, Austrálii, či na Novém Zélandě, a provádějí ji jednotlivé státy USA.
Myšlenka, proč daňovou amnestii zavést, spočívá na principu vězňova dilematu. Vláda by chtěla zvýšit daňový příjem a zdanit i aktiva, na která sice má s velkou pravděpodobností nárok, ale nemůže na ně v zahraničí dosáhnout. Jedinec, který aktiva v zahraničí ukryl, by svůj majetek rád přelil do země (majetek v zahraničí lze jen obtížně použít k domácí spotřebě), ale nemůže, protože by se při odhalení vystavil stíhání. Díky převedení aktiv do země by aktiva mohla být použita k budoucím domácím investicím a vláda by měla následně i lepší kontrolu nad daněním budoucích zisků.

Daňová amnestie takto vypadá jako výhodná pro obě strany. Je však zřejmé, že toto je jen zjednodušující pohled. Náklady spočívají zejména v ovlivnění budoucího jednání lidí. Pokud vláda vytvoří očekávání, že lidé budou moci takto do země převést aktiva i v budoucnosti, může se problém s přelévaním aktiv do zahraničí ještě zhoršit. Amnestie navíc může obecně snížit ochotu platit daně, protože bývá obvykle vnímána jako nespravedlivé opatření. To je celkem oprávněné, literatura ukazuje, že celková daň zaplacená z takto legalizovaných aktiv je ve většině případů nižší než daň, kterou zaplatí obyvatelé z poctivě přiznaných příjmů. Vláda daňovou amnestii v podstatě říká - víme, že na vás nemůžeme, tak se pojďme rozumně dohodnout.

Jestli je daňová amnestie celkově přínosná, tedy zůstává empirickou otázkou. Odborná literatura je v této oblasti rozsáhlá, nicméně je velmi náročné dělat nějaké obecné závěry - jednotlivé případy daňových amnestií jsou obtížně porovnatelné. Poznatky jsou tak většinou vágní, ale alespoň nějakou podobnost mezi jednotlivými studiemi lze nalézt (viz například Alm (1998)):

1. Daňové amnestie často generují pouze malý dodatečný daňový příjem. Je pravda, že často neznamená vždy, ale riziko, že amnestie skončí neúspěchem, je velké. Amnestie je citlivá na to, jak přísná budou pravidla. Pokud budou moc přísná, lidé ji nevyužijí. Pokud budou moc měkká, umožní legalizaci majetku získaného závažnou trestnou činností (viz třeba Itálie, kde lze legalizaci provést anonymně).
2. Obyvatelé a firmy se daňové amnestie spíše zúčastní, pokud je doprovázená významnou změnou daňového systému. Vláda například může ohlásit, že po skončení amnestie zásadně zpřísní postihy vůči těm, kteří se placení daní vyhýbají. Jiným příkladem je naopak vytvoření lepšího investičního prostředí, spojeného s menší korupcí. Obyvatelé musí zkrátka mít pocit, že svá aktiva převádějí do lepšího systému.
3. Obyvatelé musí mít pocit, že amestie je jednorázovou příležitostí, která se v budoucnu nebude opakovat. To je problém třeba v Itálii, která takovou "neopakovatelnou" amnestii provedla už potřetí za devět let. A samozřejmě platí, že čím úspěšnější amnestie je, tím větší pokušení budou mít politické strany k tomu, celou akci zopakovat.

Vypadá návrh Eduarda Janoty jako model, který se poučil z výše uvedených závěrů? Já moc optimistický nejsem.