Co právě čtu: Michele Boldrin, David Levine - Against Intellectual Monopoly

Against Intellectual Monopoly je výborná knížka, rozebírající dopady práv k duševnímu vlastnictví na schopnost a ochotu jedinců a firem inovovat a vytvářet nové produktivní myšlenky, a tím na hospodářský rozvoj. Než bych se sepisoval s ucelenou recenzí, odkážu raději na Knihožrútův blog, kde už jedna je, a zaměřím se na specifické body, které mě zaujaly.

Proto si nejprve přečtěte odkazovaný článek, a potom pokračujte zde.
První argument zastánců práv k duševnímu vlastnictví stojí na tom, že duševní vlastnictví je majetek jako každý jiný, a že tedy patří jeho tvůrci, který s ním může libovolně nakládat. Proč nelze po ekonomické stránce chápat duševní vlastnictví jako majetek jsem psal už před téměř dvěma lety.

Boldrin a Levine se navíc zamýšlejí nad tím, jak vznikla majetková práva. Ta totiž nejsou žádným dogmatem - vznikla proto, že se ukázalo, že jednoznačně definované a vymahatelné vlastnictví hmotných statků je důležité pro efektivní fungování svobodné společnosti. Boldrin a Levine argumentují, že odpovídajícím předmětem k hmotnému statku je v případě duševního vlastnictví kopie myšlenky. Pokud mám svou kopii myšlenky, nikdo by mi neměl zakazovat s ní nakládat.

Práva k duševnímu vlastnictví jsou však mnohem silnější - pokud jsem totiž vlastníkem prvotní myšlenky, pak mám výhradní právo nakládat se všemi kopiemi myšlenky (zhmotněnými například v prodávaném zboží), a to i poté, co je prodám. Nabyvatel kopie myšlenky s ní tak nemůže volně nakládat, ale musí se řídit pokyny prvotního tvůrce.

Boldrin a Levine chtějí tento systém změnit - odstranění práv k duševnímu vlastnictví odpovídá situaci, kdy každý nabyvatel kopie má k dané kopii stejná práva jako prvotní tvůrce.

To na první pohled vypadá jako nepřípustné zasahování do osobního vlastnictví a smluvní volnosti, ale je tomu tak? Není, pokud se provede ex ante. Pokud ještě před vytvořením myšlenky vím, že případná mnou vytvořená myšlenka bude volně šiřitelná, pak z hlediska zásahů do práv jednotlivce vše zcela v pořádku.

Z ekonomického hlediska totiž nejde o to, aby tvůrci měli právo ze svých myšlenek vyextrahovat veškerou ekonomickou rentu. Jde o to, vytvořit ekonomický systém, který povede k efektivnímu hospodářskému rozvoji - a ve kterém se každý má právo svobodně rozhodnout, zda chce myšlenky vytvářet nebo ne.

Tolik teorie. Kdyby se však knížka zastavila tady, byla by to jen slabá filozofická úvaha. Against Intellectual Monopoly ale stojí zejména na empirické evidenci. A ta je mimořádně široká a zahrnuje nejrůznější odvětví a historická období. Boldrin a Levine tak docházejí k závěru, že monopolní ochrana práv k duševnímu vlastnictví je vysoce neefektivní, její zavádění a prodlužování nijak nepřispělo k rozvoji lidské společnosti, a měla by být, až na několik výjimek, postupně odstraněna.

Velmi poučný je výlet k počátkům průmyslové revoluce, popisující snahy Jamese Watta bránit ostatním ve vylepšování parního stroje a jeho úspěšné prodlužování svých patentů.

Autoři tvrdě napadají prodlužování doby trvání autorských práv, které nemůže mít absolutně žádné dopady na inovační aktivitu (opravdu budu tvořit lepší umělecká díla, když budu vědět, že z nich budou moci čerpat i mí potomci 90 let po mé smrti?).

Autoři rovněž zpochybňují křik hudebního a filmového průmyslu, že jejich úpadek by měl dalekosáhlé ekonomické násladky. Když sečtou počet lidí, kteří mohou mít nějakým způsobem něco do činění s hudebním a filmovým odvětvím, docházejí k závěru, že zaměstnává zhruba stejně lidí jako nábytkářský průmysl. Ve společnosti přitom průběžně dochází k mnohem větším strukturálním změnám, než je úpadek nábytkářství.

Nejvěrodhodnější doklady proti duševnímu monopolu Boldrin a Levine přinášejí z odvětví, kde byla v posledních desetiletích patentová ochrana nově zavedena nebo rozšiřována. Jedním z příkladů jsou nově zaváděná patentovatelnost zemědělských plodin. Autoři ukazují, že zavedení této ochrany nijak nezvýšilo růst produktivity. Naopak, širokým negativním dopadem byla skutečnost, že farmáři z rozvojových zemí teď nemůžou konkurovat výnosnějším odrůdám plodin bez toho, aby si zakoupili drahá semena, což jen prohlubuje nedostatek potravin ve třetím světě.

Velmi se mi líbí pohled na životní cyklus průmyslového odvětví, například počítače. Pokud by totiž patenty plnily svou funkci, pak by velké množství patentů mělo úzce souviset s velkou rychlostí rozvoje. Když se ale podíváme na začínající, rychle rostoucí obory, pak většinou vidíme překotný rozvoj bez velkých snah o patentovou ochranu. Teprve v okamžiku, kdy odvětví zestárne a rozvoj se zastaví, se jednotlivé firmy snaží pomocí patentů zabarikádovat své pozice. V takové situaci jsou však patenty zcela kontraproduktivní.

Mohl bych pokračovat dále, ale raději si knížku přečtěte sami. Je velmi poučná i pro ty, kdo se závěry Boldrina a Levina nebudou souhlasit.