Autorské poplatky: Tragédie společného vlastnictví naruby

Tragédie společného vlastnictví (Tragedy of the commons) popisuje situaci, kdy ekonomičtí agenti využívají společně vlastněný (nebo volně dostupný) statek, navzájem si však konkurují ve spotřebě - spotřeba jednoho agenta negativně ovlivňuje dostupnost statku pro druhého agenta. V rovnováze tak dochází k nadměrné spotřebě v porovnání s optimálním uspořádáním.

Tragédie společného vlastnictví vzniká tam, kde jsou nedostatečně specifikovaná vlastnická práva - nikdo nemá pravomoc určit, jakým způsobem bude společný statek využíván. Obvyklým řešením je alokace vlastnických práv. Pokud se uživatelé budou moci dohodnout na tom, že někdo převezme daný statek do vlastnictví a bude moci rozhodovat o jeho využití, pak Coaseho teorém říká, že následné uspořádání bude Pareto optimální.
Coaseho teorém je mocná zbraň - říká, že Pareto optimálního uspořádání bude dosaženo bez ohledu na počáteční uspořádání vlastnických práv.

Jak už to ale bývá, i Coaseho teorém spočívá na některých předpokladech. Jedním z těch důležitých je i absence transakčních nákladů při vyjednávání mezi lidmi. To je obvykle dobrá aproximace v případech, kdy mezi sebou vyjednává menší počet lidí. Jakmile ale počet lidí, kteří se mezi sebou mají dohodnout na vlastnických právech, prudce roste, pak se vyjednávání může stát neefektivním a výsledná alokace nemusí být optimální.

Dostáváme se tak k tragédii společného vlastnictví naruby, kdy vlastnická práva jsou sice jasně definovaná, ale jsou rozdrobená mezi velké množství lidí (viz například kniha The Gridlock Economy od Michaela Hellera).

A tím se konečně dostáváme k tématu tohoto příspěvku: k hudbě a autorským právům.

Audiovizuální záznam vysílaný v televizi nebo rádiu je výsledkem práce mnoha lidí, z nichž někteří tvrdí, že jejich přínos je dostatečně umělecký na to, aby spadal pod autorský zákon a umožňoval výběr autorských odměn. Ty potom ve většině případů zastupují autorské organizace, které vymáhají autorské poplatky po těch, kteří tyto audiovizuální záznamy veřejně provozují.

Problémem je, že je čistě subjektivní záležitostí, co ještě není a co již je umělecké. Pokud tedy majitel restaurace zaplatí za veřejné televizní promítání například OSA, tedy Ochrannému svazu autorskému pro práva k dílům hudebním, nemůže si být jistý, jestli po OSA nepřijde ještě někdo další, kdo bude tvrdit, že pod OSA nespadá.

Nedávnou kontroverzi tak například spustila OAZA, tedy Ochranná asociace zvukařů, která označila zvukaře za umělce (mistry zvuku) a začala vymáhat svoje vlastní poplatky po hotelech a restauracích.

Kdo příjde další? Potenciální seznam je dlouhý - stačí se podívat na závěrečné titulky k filmům.

Novinkou tak je recesistická iniciativa Unie posluchačů, která chce vymáhat poplatky ve prospěch návštěvníků koncertů. Argumentuje tím, že záznamy z koncertů pouštěné v médiích obsahují potlesk a výkřiky publika, které dodávají záznamům nezaměnitelnou uměleckou atmosféru. Zástupci unie posluchačů tak požadují jeden haléř za každé tlesknutí a dva haléře za každé juchnutí na záznamu.

Vymáhání poplatků spojených s autorskými právy tak začíná připomínat tragédii společného vlastnictví naruby - umělecká práva k audiovizuálním záznamům si začne nárokovat takové množství jednotlivců a skupin, až se veřejná produkce stane nepřiměřeně náročnou po administrativní stránce a televize a rádio z veřejných míst zmizí.