Veronesi, Zingales: Paulsonův dárek

Pietro Veronesi a Luigi Zingales se snaží kvantifikovat dopady Paulsonova plánu na bankovní odvětví a daňové poplatníky. Výsledky tak trochu shrnuje už název práce: Paulson's gift.

Odhadovat tyto náklady je nesnadné a nutně zahrnuje řadu předpokladů. Navíc tím, jak se mění metody užití peněz z Paulsonova balíčku, se mění i náklady a přínosy. Nicméně se jedná o první práci, která se o nějaké kvantitativní vyhodnocení vůbec snaží.Z abstraktu:

Odhadujeme, že intervence zvýšila hodnotu finančních pohledávek za bankami [akcie, dluhopisy] o 109 miliard dolarů, při nákladech daňových poplatníků ve výši 112-135 miliard, a nevytvořila žádnou přidanou hodnotu v bankovním sektoru. Porovnáváme náklady Paulsonova plánu s náklady alternativních řešení, které by dosáhly stejné úrovně solventnosti. Zjistili jsme, že upravený Paulsonův plán [přímé investice do bank] je druhým nejdražším pro daňové poplatníky, hned po původní verzi plánu [výkup aktiv pomocí reverzních aukcí]. Největšími příjemci této masivní redistribuce jsou věřitelé finančních institucí, zejména tří bývalých investičních bank [Goldman Sachs, Merrill Lynch, Morgan Stanley] a Citigroup. Pozice akcionářů těchto institucí se nezmění.

komentáře v závorkách přidány

Veronesi a Zingales se dívají, jak se změnily tržní ceny finančních instrumentů souvisejících se zmíněnými bankami v průběhu víkendu, kdy byly oznámeny finanční injekce, v porovnání se zbytkem odvětví. Klíčové je samozřejmě odfiltrování dopadů bailoutu od vlivu ostatních událostí - na tom celá studie závisí a je to jistě téma k diskusi.

Proč je plán tak výhodný pro věřitele? Protože investuje do bank v podobně preferenčních akcií. Když se bude finanční situace bank dále zhoršovat, přijou jako první na řadu stávající akcionáři (ti si tak moc nepolepšili), protože základní akcie ztratí hodnotu jako první. Následovat budou preferenční akcie držené vládou, a teprve v situaci, kdy se jejich hodnota sníží na nulu, budou následovat držitelé dluhopisů.

Kromě toho plán zahrnuje také nepříliš často zmiňované pojištění dluhopisů po dobu příštích tří let.

Veronesi a Zingales tak docházejí k podobným závěrům jako jsme viděli v případě bailoutu Fannie Mae a Freddie Mac - nejvíce na bailoutu vydělali věřitelé.

Jaké jsou alternativy? Jednou z možností je nedávat záruky za vklady. To by vyžadovalo větší přímé investice do bank (a s tím související negativní efekty z většího vládního podílu v bankách), zároveň ale i výrazně nižší čisté finanční náklady pro daňové poplatníky. Veronesi a Zingales odhadují, že zvýšení vládního podílu v bankách o 5% by snížilo náklady pro daňové poplatníky zhruba o 70 miliard dolarů.

Jinou alternativou je plán navrhovaný Zingalesem - nuceně překlopit dlouhodobé dluhopisy na akcie. Tím by se věřitelé stali akcionáři a nemohli by poslat banku do bankrotu. Zároveň by se i dramaticky zvýšila kapitálová vybavenost bank. Daňového poplatníka by tato transakce nestála přímo nic. Kdo by ztratil nejvíce? Majitelé dlouhodobých dluhopisů. Veronesi a Zingales odhadují, že tento plán by dosáhnul přinejmenších stejných účinků pro solventnost finančního sektoru jako stávající metoda.