pátek 17. října 2008

Doping ve sportu? Tudy cesta nevede


O přípustnosti dopingu ve špičkovém sportu se vedou vášnivé diskuse. Jeho zastánci argumentují tím, že doping je v podstatě nevymýtitelný a diváci chtějí vidět lepší a lepší výkony, což dopingu jen nahrává. Odpůrci hovoří o férovosti, zdravotních následcích a špatných sportovních vzorech pro zbytek populace.

Obě skupiny se ale často vzácně shodují v tom, že rostoucí komercializace sportu dalšímu dopingu jen nahrává. Je tomu ale opravdu nezbytně tak? A vyřešila by se situace, kdyby byly odměny sportovců výrazně nižší?
Doping ve sportu totiž ovlivňují dva faktory. Prvním z nich je technologický pokrok v medicíně, tím druhým je objem peněz, které sportem protékají.

Každý sportovec při braní dopingu poměřuje přínosy a náklady. Přínosem dopingu je lepší umístění, spojené s uznáním a finanční odměnou, zatímco nákladem je riziko odhalení a dlouhodobé zdravotní následky.

Vysoké odměny tedy tendenci k dopingu skutečně zvyšují. Jejich zrušení nebo výrazné snížení však doping zcela neodstraní - stále totiž zůstává sláva, případně uspokojení vlastní ctižádosti. Doping se ostatně objevuje v různých sportovních odvětvích i na amatérské úrovní.

Nesmíme však zapomínat ani na náklady spojené s dopingem, zejména na zdravotní následky. Tady je důležitý obrovský pokrok v medicíně, který lidstvo v posledních desetiletích učinilo. Zatímco dříve měly dopingové preparáty drastické dopady na celý organismus (stačí si vzpomenout na některé sportovce z bývalého východního bloku), dnešní doping je mnohem sofistikovanější a s menšími vedlejšími účinky. Proto jsou také sportovci ochotnější doping brát. A troufám si tvrdit, že tenhle efekt bude přinejmenším porovnatelný s finanční motivací.

Otázka finanční motivace má navíc i druhou stránku, a sice pohled na sport jako finanční odvětví. Finanční zdroje je totiž nutné odněkud získat - a v konečném důsledku to bude vždy od spotřebitelů, ať už přímo skrze vysílací práva a nebo nepřímo prostřednictvím firem, které spojí svou marketingovou kampaň se sportem. Aby bylo ve sportu dost peněz, musí mít lidé o vrcholový sport dostatečný zájem.

A právě tady se ukazuje cesta, jak komercializace sportu přispívá k boji proti dopingu. Lidé totiž považují sport za zábavu spojenou s napětím a spravedlivým bojem. Určité množství dopingu jsou ochotní tolerovat, ale sledování nadopovaných mašin každého přestane bavit. Také proto zaznamenala cyklistika takový úpadek sledovanosti - došlo to tak daleko, že kvůli nedostatku sponzorů byl zrušen příští ročník závodu Okolo Německa. A drakonické aktivity organizátorů Tour de France ukazují, že sportovní odvětví je schopné samoregulace a bojuje proti dopingu v zájmu maximalizace zisku.

Moje předpověď je, že se legalizace dopingu ve sportu v dohledné době nedočkáme, a že mezi největší odpůrce dopingu budou patřit právě firmy, které do sportu dodávají velké množství peněz. Prostě proto, že to jejich zákazníci tak chtějí.

3 komentáře:

  1. Dle mého názoru je nejlepším řešením zavedení konkurenčních soutěží. Jedna dopovací a druhá bezdopingová. Samozřejmě, by s tím bylo spojeno spousta problémů (doping v nedopingové soutěži), ale zase by lidé mohli sami rozhodnout jestli chtějí férové soutěžení sportovců, nebo férové soutěžení farmaceutických laboratoří :)

    OdpovědětVymazat
  2. Je s podivem jak vyznavači třetích cest stále hledají. Pravda a láska vždy zvítězí.

    Je to asi tak, jak v restauraci, kde si člověk může za stejné peníze dát svíčkovou, nebo tuhou flaksu.

    Konkurencí se flaksa nesatne poživatelnější.

    OdpovědětVymazat
  3. ..nestane poživatelnější, nicméně lze oprávěněně přepokládat, že bude-li si zákazník moci vybrat mezi norotickým předkladatelem flaksy a poctivým kuchařem, časem flaksa přestane tolik vynášet a snad i omezí výskyt až na hranici zániku ...


    ...mimochodem ..komercionalizace sporu je pojem který zahrnuje minimálně dva jevy. Jednak finační úspěch sportovců, druhak komerční zájmy sponzorů, oboje mohou být takl trochu v kolizi a sportovec jemuž více vynáší prize money bude náchylnější k dopingu než ten, jemuž silný sponzor toleruje výkyvy výkonosti. Konkrétně třeba David Beckham se spíše nebude pokoušet zobat, protože jeho zisky až tolik nesouvisí s výsledky a doping by je ohorozil víc než nedoběhnutý balon.

    Překvapivě ale doping není nijak výhradně záležitostí sportů kde jde o miliony. Osobně jsem jednou viděl amatérského kladiváře, s deseti KILOGRAMY anabolického steroidu v tažce přes rameno.

    OdpovědětVymazat