Globální oteplování - kam jsme se posunuli rok a půl po zprávě IPCC?

Od zprávy Mezivládního panelu pro změny klimatu (IPCC), který vyvolal masivní zájem médií a téměř panické obavy v otázkách vývoje klimatu, uplynul rok a půl, takže stojí za to se podívat, kam jsme se za tu dobu pohnuli.
Média: Zastánci teorií bublin všeho druhu tady mají jeden ze svých největších úlovků. Mediální bublina, vytvořená kolem zprávy IPCC, postupně splaskla, a je to tak dobře.

Za prvé, tak silnou koncentrací na jedno téma, kterou média předvedla v loňském roce, se jen odváděla pozornost od jiných, přinejmenším stejně důležitých problémů. Za druhé, dramatické zpravodajství vyvolávalo pocit, že Země najednou okamžitě potřebuje spásné řešení, které nám někdo přinese shůry. Mediální hypnóza pak vyvrcholila udělením Nobelovy ceny míru. Zatímco IPCC má za sebou dlouholetou činnost s řadou seriózních vědeckých výsledků, takže nominace Panelu na Nobelovu cenu je ještě zdůvodnitelná, spoluudělení ceny Al Gorovi bylo čistě propagandistickou záležitostí.

Nyní jsme se vrátili zpět k normálnímu stavu, kdy máme o vědeckém výzkumu v oblasti globálního klimatu stálý přísun infomací, které jsou ale vyhodnocované realističtěji a v dlouhodobých souvislostech. Omezila se také mediální ostrakizace těch vědců, jejichž výsledky náhodou nejsou v souladu s populární linií.

Vědecký výzkum: Badatelé v oblasti globálního klimatu si pozvolna zvykají, že se ze světla reflektorů přesouvají zpět ke každodenní práci. To má dvě výhody. Za prvé, klid na práci je velmi užitečná věc. Za druhé, média často požadují, aby byla složitá informace ve zpravodajství zjednodušena a opatřena jednoznačným závěrem. V otázkách tak složitých, jako je vývoj klimatu, to má katastrofální dopady.

Myslím, že řada vědců zkoumajících podnebí si vyčítá, že oni sami nebo jejich kolegové byli nezvyklými okolnostmi (každý je rád středem pozornosti) dotlačeni k výrokům, které přisuzovaly klimatických modelům větší predikční schopnosti, než tyto modely opravdu mají. Média se zkrátka nespokojila s realistickými výroky typu "o klimatu toho víme velmi málo" a donutila je vytvářet scénáře, které "s velkou pravděpodobností nastanou, pokud okamžitě nezačneme něco dělat".

Poté, co mediální vlna opadla, se vědci mohou vrátit k nikdy nekončícímu a mediálně poněkud nezajímavému dlouhodobému sběru dat, zpřesňování modelů a hledání nových závislostí. A to je pro vědu jen dobře.

Politika: Po zveřejnění zprávy IPCC se politici začali předhánět v nabízení spásných řešení. I tady jsme se vrátili do reality.

Problémem politických slibů odjakživa je jejich věrohodnost. A čím dále za konec politického mandátu dopady slibů sahají, tím je jejich věrohodnost pochybnější. V tomto směru jsou politické výroky slibující snížení o 50% do roku 2050 jen úsměvné. Zrovna tak by mohli politici slíbit snížení o 99% do roku 2199.

Ukazuje se, jak málo účinné nebo dokonce kontraproduktivní mohou být násilné plány na řešení problému shora, centrálním nařízením. Kjotský protokol byl sice ratifikován, mimo však zůstaly země, jejichž růst emisí bude v příštích desetiletích nejvyšší a i státy, které dohodu formálně podepsaly, se netváří nijak nadšeně. Navíc neexistuje v podstatě žádný mechanismus, který by účastnické země za nesplněné závazky postihnul. Až se bude blížit rok 2012, ke kterému se splnění závazků vztahuje, uvidíme ještě zajímavě věci v oblasti přehodnocování cílů.

Podobně je na tom i evropský mechanismus obchodování emisních povolenek. Zatímco mechanismus samotný je funkční, snižování emisí naráží na málo překvapivou ochotu jednotlivých zemí snížit své vlastní limity.

Jiné politicky řízené projekty skončily ještě hůře. Nejznámějším případem je samozřejmě státní podpora biopaliv, kterou zemědělská lobby v rozvinutých zemích chytře využila ke zvětšení dotací na výrobu zemědělských plodin a dalším ochranářským opatřením proti dovozu ze zahraničí. Ekologické přínosy biopaliv se mezitím ukázaly být mnohem menší, než naznačovaly původní nadšené odhady, zemědělské subvence teď ale půjde odbourat již jen stěží.

Ekonomika a ekonomie: Na tomto blogu si nemůžu odpustit i pohled na tuto oblast. Jsem přesvědčený, že ze všech událostí a opatření, ke kterým v posledních letech došlo, má (a bude mít) na snížení tempa růstu emisí zdaleka největší dopad jeden zcela tržní faktor - a sice prudké zvýšení cen ropy a energií obecně. Pro zastánce snižování emisí musí být růst cen ropy darem z nebes.

Vzhledem k vývoji kurzu dolaru mají současné ceny ropy samozřejmě mnohem větší dopad na americké domácnosti než na ty evropské, přičemž rozdíl je ještě umocněn mnohem nižšími spotřebními daněmi na benzín v USA. V průběhu několika let se tak ceny benzínu v USA zečtyřnásobily. Vysoké ceny benzínu a paliv tak mění chování lidí směrem k nižším emisím mnohem účinnějším způsobem, než dokázala jakákoliv politická rozhodnutí.

Konečně zůstává otázka vyčíslování ekonomických dopadů globálního oteplování a případného boje proti němu. Pro ekonomickou teorii je totiž tahle oblast v podstatě terra incognita.

Prvním problémem je vyhodnocování dopadů událostí, jejichž výskyt v daleké budoucnosti je velmi obtížně předvídatelný. Pokud přijmeme hypotézu, že existuje možnost globální katastrofy, pak vyčíslování pomocí středních hodnot je zřejmě nevhodné, protože neexistuje mechanismus, jak by se lidé mohli proti takovým katastrofám pojistit. Jakou váhu tedy špatným budoucím výsledkům přisoudit? Máme se soustředit jen na nejhorší možné výsledky (worst-case scenarios)? Ve skutečnosti neexistuje žádný "správný" postup a dokonce ani širší koncensus, jak postupovat. Přitom různé metody dávají řádově odlišné výsledky. A to ještě neoperujeme ani s potenciálními přínosy, které může globální oteplování přinést.

Druhým problémem je, jak poměřovat náklady dnes s přínosy ve vzdálené budoucnosti. Tady je situace o maličko lepší. Standardní ekonomické modely přisuzují budoucím přínosům nižší váhu než přínosům dnešním, protože existuje dostatek dokladů o tom, že lidé preferují přínos dnes před stejným přínosem v budoucnosti. Jak ale vyjádřit solidaritu mezi generacemi?

Někteří ekonomové se domnívají, že morálně správné by bylo nediskontovat budoucnost vůbec, protože nelze přímo porovnávat užitek lidí žijících dnes s užitkem lidí v daleké budoucnosti, a tedy není vhodné dělat mezi těmito dvěma skupinami rozdíl. Tenhle názor ale pomíjí skutečnost, že budoucí společnost bude s velkou pravděpodobností mnohem bohatší a technologicky zdatnější, a řešení problémů tedy pro ni bude mnohem snadnější.

Rozumným postupem se tedy jeví diskontovat budoucnost mírou hospodářského rozvoje a technologického pokroku, který je už po staletí dlouhodobě překvapivě stabilní a činí zhruba dvě procenta ročně. Na první pohled by se zdálo, že mezi nulou a dvěma procenty není velký rozdíl, ale složené diskontování způsobí, že výsledky se v horizontu sto let budou lišit opět řádově.

Ekonomické zhodnocení přínosů a nákladů boje se změnou globálního klimatu je přitom klíčové. Ve světě omezených zdrojů totiž vynaložení zdrojů na řešení jednoho problému bude nutně znamenat, že budou chybět zdroje někde jinde - v oblastech, kde by možná byly mnohem užitejnější.