Morální hazard je v poslední době jedním z nejčastěji zmiňovaných ekonomických pojmů. V řadě případů se však používá chybně. Co se tedy pod pojmem morální hazard po ekonomické stránce skutečně rozumí?
Morální hazard je situace, kdy si je jedinec vědom, že neponese v plné míře (negativní) následky svého jednání, a proto se chová jinak (obvykle riskatněji), než kdyby tyto následky skutečně nesl. Dotyčný jedinec si je přitom vědom toho, že tyto následky mohou nastat a že je v konečném důsledku ponese někdo jiný.
Co tedy morální hazard v ekonomické teorii zejména není:
- Situace, kdy jedinec chybně vyhodnocuje rizika, která mohou nastat, a jejich pravděpodobnosti. To není morální hazard nýbrž neracionální rozhodování.
- Situace, kdy jedinec jedná protiprávně (alespoň v případech, kdy protistrana bude ochotna jedince stíhat, pokud protiprávní jednání odhalí). Pokud uzavřete pojištění auta a následně řídíte riskatněji, protože případné škody pojišťovna zaplatí, jedná se o morální hazard. Pokud pojišťovně lžete o tom, kdo naboural auto, abyste získali pojistné plnění, nejedná se morální hazard, ale o podvod.
- Situace, kdy jedinec jedná riskatněji, než by se jiným mohlo zdát vhodné, ale následky nese sám. Vzhledem k tomu, že se lidé liší v averzi k riziku, liší se také v tom, jaká míra rizika je pro ně ještě přijatelná. To, že si jedinec postaví dům v záplavové oblasti, není samo o sobě ještě morální hazard. Avšak to, že při stavbě spoléhá na to, že mu v případě záplav poskytne pomoc stát nad rámec pojistného plnění, již morálním hazardem je.
Taková situace pod pojem morální hazard nespadá a pokud bankovní manažeři takto uvažovali, dopustili se nanejvýš iracionálního uvažování. Aby se bankovní manažeři dopustili morálního hazardu, museli by při svém strategickém rozhodování brát v úvahu to, že je v případě problémů někdo zachrání. To se samozřejmě dělo a je zbytečné to pomíjet.
To, o čem hovoří Pavel Kohout, je v podstatě \"iluze\" (i. e. falešný pocit bezpečí).
OdpovědětVymazatPřipomíná mi to paradox ratingových agentur (Moody´s, S & P): ačkoli celá řada empirických studií potvrzuje, že informační hodnota a spolehlivost ratingu je velmi pochybná (a bylo to i velmi medializováno v souvislosti s pádem Enronu, kdy ratingové agentury dlouho hodnotily dluhy Enronu jako \"investment grade\" a změnily toto hodnocení teprve 5 dnů před bankrotem, kdy už informace o problémech Enronu.
Četl jsem zajímavý článek od Franka Partnoye (z roku 1999), kde tvrdí, že tím jak federální i státní regulace od 70. let zapracovaly hodnocení etablovaných ratingových agentur do všemožných direktiv týkajících se kapitálové přiměřenosti atd. institucionálních investorů, tak de facto změnily podstatu produktu, který ratingové agentury nabízejí. zatímco dříve prodávaly informace a svůj kvalifikovaný odhad investorům, nyní fakticky začaly prodávat \"regulační licence\" emitentům dluhopisů.
Otázkou je, jak je možné, že se investoři tolik spoléhaly na to, že hodnocení komplexních strukturovaných CP (CDO) ze strany ratingových agentur mají vypovídací hodnotu, i když neadekvátnost jejich hodncoení byla stále více známá a diskutovaná?
Že by tu hrála roli iluze, že když na tyto ratingové agentury stát fakticky delagoval část svých pravomocí a oficiálně je označil za \"nationally recognized statistical rating organizations\" (NRSROs), tak jejich produkty \"musí být spolehlivé\"?
Nebo je tu hraje roli to, že tyto evropské a asijské banky ani nenapadlo, že by při přidělování hypotéčné úběrů mohly být natolik laxní standardy při posuzování bonity a věrohodnosti klienta? Tj. měly za to, že v USA se žadatelé o hypotéční úvěr ověřují a posuzují přibližně stejně přísně, jako v Evropě?
Teď jsem si přečetl ten Kohoutův příspěvek; jestli mu dobře rozumím, tak tvrdí, že dnešní finanční krize je výsledkem \"vládního selhání\" (government failure), které spočívá v tom, že stát na jednu stranu reguloval \"příliš silně a detailně\" (např. bankovnictví), čímž vytvořil \"falešný pocit bezpečí\", na druhou stranu v některých oblastech reguloval \"příliš málo\" (CDS).
OdpovědětVymazatCo vy na to?
Mateji, myslim, ze tebou citovany Frank Partnoy problem s ratingovymi agenturami vystihuje nejlepe. Co se tyce \"iluze bezpeci\", nemyslim si, ze by investori ratingovym agenturam bezmezne verili (alespon ne profesionalni investori).
OdpovědětVymazatPodle meho je ve vztahu emitent - ratingovka - investor aplikovatelny ten skutecny moralni hazard - totiz ze manazeri budou radi investovat i do ponekud pochybnych instrumentu, pokud jim ratingovka udeli slusny rating, protoze pokud dojde k prusvihu, tak se vzdycky budou moci vymluvit na to, ze investovali podle formalnich pravidel (ratingovka rekla, ze je investice bezpecna, takze oni jsou z obliga), bez ohledu na to, ze vedeli, ze rating je v nekterych pripadech hodne nadsazeny. Zalezi na tom, jak meli manazeri postavene kontrakty atd. A motivaci ratingovek \"prikraslovat\" udaje (resp. zejmena neochota zavcas snizovat ratingy) uz popsal Partnoy.
Co se tyce tveho druheho komentare, tak souhlasim s Pavlem Kohoutem, ze asymetrie v regulaci je jednim z problemu, i kdyz si nemyslim, ze by to byla klicova zalezitost, jak to mozna prezentuje Pavel Kohout (vubec se mi zda, ze PK je v posledni dobe ve svych komentarich celkem selektivni - on ne ze by nemel pravdu, on ji jen nerika celou. Pripomina mi to trochu takoveho Jiriho Havla naruby, jen s tim rozdilem, ze narozdil od Havla nepredzvykuje ctenarum veci, kterymi by se zalibil masam).
S timhle vyhybanim se prisne regulaci to funguje vsude. Nedavno zakazali short selling na velke mnozstvi akcii a co udelali investori? Zacali kratit instrumenty, ktere slouzi jsko proxy pro akcie firem, na ktere short selling vytvaret nelze - takze kratili akcie jejich obchodnich partneru a podobne. Nakolik zakaz short sellingu ochranil firmy, kterych se tykal, a nakolik poskodil treti strany, je tezke odhadnout.