Česká republika chce rozdávát peníze

Aneb jak funguje mechanismus emisních povolenek a jak mu naši poslanci vůbec nerozumí.

Martin Froněk na Leblogu ve svém zajímavém příspěvku upozorňuje na návrh zákona, kterým se chce Česká republika jednostranně zavázat k postupnému snižování emisí tak, aby v roce 2050 Česká republika dosáhla snížení emisí o 50% oproti dnešnímu stavu.

Pod návrhem zákona jsou podepsaní poslanci Böhnisch, Ambrozek, Zaorálek, Hašek, Wolf, Látka a "další".
Martin Froněk píše:

V ČR se objevil podobný návrh, tedy snížit emise o 50% do roku 2050. Všem doporučuji přečíst zejména „sofistikované" zhodnocení finančních a hospodářských dopadů návrhu na sedmi řádcích - pro výuku tvorby práva odstrašující příklad.

Martin Froněk naráží na tuto část důvodové zprávy:

Předpokládaný hospodářský a finanční dosah navrhované právní úpravy

Navrhovaná právní úprava bude mít zřejmě přímý dopad na státní rozpočet a ostatní veřejné rozpočty, zejména rozpočty krajů a obcí. Důvodem je, že opatření ke snižování emisí skleníkových plynů budou zřejmě muset být částečně podporována z prostředků veřejných rozpočtů.

Na podnikatelské prostředí bude mít návrh pozitivní dopad, protože podpoří rozvoj nových, moderních a velice perspektivních oblastí podnikání, které budou mít velmi dobré exportní možnosti.

Návrh bude mít kladné dopady i v sociální oblasti, protože přispěje k vytváření značného počtu nových pracovních míst. Důvodem je prokázaná skutečnost, že například využívání obnovitelných zdrojů energie vytváří nová pracovní místa, zejména na venkově.

Pozitivní dopady návrhu na životní prostředí vyplývají již z jeho vlastního obsahu.

Martinovi zřejmě vadí, že veškeré dopady jsou shrnuty do čtyř nicneříkajících vět a chybí jakákoliv seriozní analýza. Ve skutečnosti je však návrh ještě mnohem horší a ekonomicky zcela nesmyslný. Ukážeme si, že žádná seriozní analýza není vůbec potřeba, protože podobné jednostranné snižování kvót povede k prakticky zanedbatelnému snižování emisí v České republice a že jediné, co poslanci pro Českou republiku docílí, bude odesílání zisků českých podniků do zahraničí.

Nejprve je vhodné si osvětlit, jak trh s povolenkami obecně funguje. Vychází z myšlenky, že emise představují externalitu uvalovanou znečišťovateli na ostatní jedince, a že je společensky prospěšné centrálně redukovat celkové množství vypouštěných emisí na nějakou předem stanovenou přijatelnou úroveň. Otázkou je, jak takové přijatelné úrovně dosáhnout efektivně, tedy s vynaložením co nejnižších nákladů.

Centrální orgán připouští, že si s takovou úlohou neví rady, a rozdělí tedy mezi znečišťovatele určité množství povolenek, které mezi sebou mohou obchodovat. Každý znečišťovatel se může rozhodnout, zda si koupí povolenku, nebo investuje do snížení znečištění. Tržní rovnováha zajistí, že firmy, které mohou snížit znečištění levně, tak také učiní, a prodají své povolenky firmám, pro které je snižování emisí příliš nákladné. Tak je dosaženo požadovaného výsledku optimálním způsobem.

Optimální alokace pomocí mechanismu tržních povolenek (cap and trade) je ekvivalentní alokaci, které lze dosáhnout pomocí optimální Pigouovské daně. Rozdíl bude jen v přerozdělení bohatství (čistých zisků).

Kde je v celém mechanismu háček? Leží v počátečním rozdělení povolenek.

Pokud vezmeme pevné množství povolenek, tak jejich počáteční rozdělení nemá žádný vliv na to, jaká bude tržní cena povolenek, ani kdo bude emise vypouštět a kdo investuje do snižování emisí (několík málo předpokladů musí být splněno, například firmy kvůli přerozdělení povolenek nesmějí zkrachovat, ale předpokládejme, že tomu tak je).

Pro člověka neznalého mikroekonomické analýzy mezních nákladů to může připadat nelogické, ale je tomu skutečně tak. Jak je to možné?

Představme si vychozí situaci, kdy jsou povolenky určitým způsobem rozmístěny a panuje tržní rovnováha při určité ceně povolenek. Zároveň logicky uvažujme, že fungují rostoucí mezní náklady - pro každou firmy je další snižování nákladů dražší a dražší.

V rovnováze musí platit, že náklady každé firmy vypouštějící emise na snižení emisí o další jednotku jsou rovny ceně povolenky. Kdyby cena byla vyšší než náklady, pak by se některým firmám vyplatilo investovat do snížení emisí a své povolenky výhodně prodat, čímž cena poklesne. Kdyby cena byla nižší než náklady, pak by některé firmy místo snižování emisí fungovaly s vyššími emisemi, ušetřily by náklady a povolenky by si raději koupily, čímž by jejich cena vzrostla.

Co se stane, pokud v takové rovnováze jedné firmě povolenku odebereme a přidělíme ji jiné firmě? Firma, která má nyní povolenek méně, má na vybranou - buď si povolenku koupí, nebo sníží emise. Jenže v předchozí rovnováze byla firma v situaci, že další snižování emisí pro ni bylo dražší než cena povolenek. Firma si tedy povolenku raději koupí a emisemi nebude hýbat. Obdobnou úvahu provede firma, která danou povolenku získala navíc, a povolenku raději prodá a emisemi opět nebude hýbat.

Emise obou firem tedy zůstaly stejné. Co se však změnilo? Změnilo se rozdělení zisků. První firma snížila zisk, protože jediné, co udělala, je, že si musela koupit povolenku. Druhá firma naopak zvýšila zisk, protože utržila peníze z prodeje povolenky.

Zakopaný pes tedy leží v počátečním rozdělení povolenek.

Na evropské úrovni funguje mechanismus obchodování povolenek jako European Union Emission Trading Scheme. A největší potíže, které mechanismus má, jsou hádky zemí o to, kolik povolenek která země na počátku dostane. Není to překvapivé - povolenky v podstatě představují pro země čistý peněžní transfer.

Čímž se dostáváme k výše zmiňovanému poslaneckému návrhu.

Nejprve se ukážeme, jaký je rozdíl mezi snižováním kvót pro danou zemi a snižováním emisí v dané zemi.

Pokud se jedna země jednostranně zaváže ke snížení svých kvót, tak v horším případě si kvóty rozeberou ostatní země, v tom lepším případě se sníží celkový objem kvót. Předpokládejme ten lepší případ. Bude to znamenat, že pokud se Česká republika vzdá určitého množství kvót, sníží se o příslušný objem celkové množství kvót na evropské úrovni.

Snížení kvót povede ke zvýšení tržní ceny povolenek. Co se v praxi stane? Firmy, pro které bude při vyšší ceně výhodné snižovat emise, je sníží, čímž sníží poptávku po povolenkách až na úroveň, odpovídající novému (nižšímu) objemu kvót.

V žádném případě to však neznamená, že se o daný objem sníží emise v České republice - snížení se rozloží mezi všechny země. A vzhledem k tomu, že Česká republika je vzhledem k velikosti EU malou zemí, bude snížení emisí v České republice relativně k objemu kvót, kterých se vzdáme, zanedbatelné.

Veškeré údajné pozitivní dopady snižování emisí uváděné v poslanecké důvodové zprávě jsou zcela iluzorní, protože snižování emisí v rámci České republiky bude velmi malé. Vzhledem k tomu, že Evropská unie má 500 milionů obyvatel a Česká republika 10 milionů obyvatel, pak velmi hrubý odhad předpokládající rovnoměrné snižování emisí po celé Evropě říká, že pokud se Česká republika jednostranně vzdá 50% svých kvót, pak ve skutečnosti sníží své vyprodukované emise o pouhé 1%!.

Jak tedy české firmy vykryjí chybějící poukázky? Ano, budou je muset nakoupit ze zahraničí. A zaplatí je ze svých zisků.

Poslanci Böhnisch, Ambrozek, Zaorálek, Hašek, Wolf, Látka a "další" tak de facto navrhují, aby české firmy platily firmám v ostatních členských zemích snižování emisí ze svých vlastních zisků (a tedy částečně i z daní). A to bez přehánění. Zákon je naprostý ekonomický nesmysl.

Abychom nebyli pouze destruktivní, je dobré si popsat i způsoby, jakými lze skutečného snížení českých emisí dosáhnout. Aby byl mechanismus účinný, musí zvýšit náklady českých firem spojené s vypouštením emisí. Proč se poslanecký návrh zcela mine účinkem? Protože cena poukázek na evropské úrovni se po snížení české kvóty prakticky nezmění a české firmy si tak mohou nakoupit levné poukázky ze zahraničí, což také učiní.

Jednou z teoretických možností je zakázat českým firmám obchod s emisemi na evropské úrovni. Druhou možností je emise v Česku dodatečně zdanit. Obojí je neefektivní, protože produkce emisí je globální problém, ale je to pro Českou republiku stále lepší, než rozdávat zisky do zahraničí.

A konečně - samozřejmě, že Česká republika by mohla velkoryse světu říci, že ona půjde příkladem a věnuje prostředky na snižování emisí v zahraničí (což je důsledek poslaneckého návrhu). Pak bude ale mnohem účinnější, pokud místo transferu zisků českých firem do jiných evropských zemí Česká republika zmíněné peníze vezme, a zainvestuje do snižování emisí v rozvojovém světě, protože tam jsou podobné investice z globálního hlediska nejefektivnější.