Libertariánský paternalismus

Tento zdánlivý protimluv vyjadřuje politiku, kdy stát sice přímo nevydává nařízení nebo zákazy, ale doporučuje nebo usměrňuje volby lidí pomocí cíleného standardního nastavení systému.

Myšlenka je založená na tom, že lidi nejsou zcela racionální nebo mají náklady spojené s rozhodováním, které je vedou k tomu, že si často ponechávají volbu, kterou jim pravidla systému nastaví jako výchozí. Často uváděným příkladem je například zdravotní pojištění v USA - pokud zaměstnavatel zaměstnancům dal možnost zdravotního pojištění a lidé se do plánu museli sami přihlásit (opt in), většina lidí zůstala mimo. Na druhou stranu, pokud zaměstnavatel všechny zaměstnance do plánu přihlásil a dal jim možnost vystoupit (opt out), většina lidí zůstala pojištěná. Zastánci politiky libertariánského paternalismu jsou zejména stoupenci behaviorálních ekonomických teorií. Na Chicagu je samozřejmě hlavním představitelem Richard Thaler, který spolu s Cassem Sunsteinem napsali i knížku Nudge, kterou nedávno pěkně zrecenzovali na Knihožrútově blogu.

Celá věc vypadá na první pohled pěkně. Stát nijak nediriguje, každý se může rozhodnout, jen výchozí nastavení je zvoleno vhodně pro ty, kteří mají problémy tato rozhodnutí samostatně činit.

I Thaler se snaží prezentovat libertariánský paternalismus ve velmi přátelské a pozitivní formě. Na jeho nedávné prezentaci ukazoval jako příklady libertariánského paternalismu například vhodně sestavené hořáky na sporáku, které usnadňují vaření oproti standardnímu rozestavení. Mouchy namalované v pisoáru zase mají přimět muže, aby lépe mířili a neznečišťovali okolí. Digitální foťáky mají uměle vytvářený zvuk, aby lidem připomínaly klasickou spoušť. A tak dále.

Problém je v tom, že tohle není libertariánský paternalismus. Tohle jsou jen ukázky technických vylepšení, kterých dosáhly firmy na volném trhu. Ty skutečné problémy, které si libertariánský paternalismus klade za cíl řešit, jsou mnohem kontroverznější a v jejich světle už tahle politika nevypadá jako krásná idylka.

Stačí si představit situace, kdy stát v rámci své politiky přednastaví, že veškeré osobní údaje budou ukládány centrálně na jednom místě. Každý se může ze systému odhlásit, ale stát tak nějak zapomene možnost odhlášení patřičně zdůraznit. Alternativně může stát každého dobrovolně přihlásit do programu sledování vozidel. Stejně tak vám rozhodne výchozí důchodovou pojistku (Slováci by v poslední době mohli vyprávět), výchozí střední školu pro vaše děti, nebo výchozí rozložení portfolia úspor. Můžete se vybrat soukromou zdravotní pojišťovnu, ale každý rok budete muset státnímu úřadu potvrzení o tom, že u ní i nadále chcete zůstat, jinak vás stát automaticky přeřadí ke státní pojišťovně. A tak dále.

Vypadá to přitažené za vlasy? Ve všech těchto případech přeci stále ještě máte vlastní volbu. A kde je hranice, kam až může takové rozhodování státu zajít, a kdo o této hranici rozhoduje? Máme o této hranici nechat rozhodovat vládu?

Například britská vláda nedávno zvažovala, že by si nikdo nesměl volně koupit cigarety. Kuřáci by došli jednou za rok na úřad, kde by si zakoupili roční povolení ke koupi cigaret. Daná politička argumentovala, že stát tím kouření nezakazuje - každý si přece může povolení obstarat. Zároveň však neopomněla dodat, že každoroční získávání povolení by mělo být dostatečně náročné (finančně nebo časově), aby lidi odradilo.

Jakkoliv jsem si rychle přivyknul na nekuřácké restaurace a kouř je mi nepříjemný, s podobnou ultimativní politikou nemůžu souhlasit. Bez ohledu na to, jak politici argumentují tím, že možnost volby stále existuje.

Problém libertariánského paternalismu je, že je to vládní politika navlečená ve velmi líbivém oblečku. Zároveň argumentuje některými ověřitelnými příklady, kdy se lidé rozhodují suboptimálně proto, že nechtějí měnit výchozí nastavení pravidel. Právě ten líbivý obleček, který na sebe bere i podobu Thalerovy knížky, by měl být varovným signálem, jako v každém jiném případě, kdy se někdo snaží centrálně rozhodovat o tom, co je dobré pro ostatní.