Je průběžné důchodové spoření rizikovější než státní důchod?

A jak změnit věci k lepšímu?

Jedním z argumentů kritiků soukromého spoření na důchod je jeho potenciálně větší rizikovost. Pokud člověk spoří prostřednictvím důchodového fondu, existuje riziko, že finanční trhy poklesnou a člověk tak bude poté, co odpracuje desítky let, potenciálně odkázán na nižší důchod. Je to však v porovnání se státem poskytovaným průběžným systémem o tolik horší? Na jednu stranu je pravda, že soukromě spořící člověk nese riziko spojené s vývojem výnosů konkrétního důchodového fondu - prostě může mít smůlu, že zrovna jeho fond vydělával méně než ostatní. Takové riziko ale nebývá až tak velké, protože dlouhodobé výnosy důchodových fondů jsou z důvodu velmi podobných investičních strategií velmi podobné. A důsledky potenciálního krachu celého fondu lze minimalizovat vhodným systémem pojištění vkladů.

Kritici tvrdí, že se může stát, že celý systém důchodových fondů postihne finanční krize a o důchody tak přijdou všichni naráz. Takovou situaci samozřejmě nelze předem vyloučit, na druhou stranu by krize takových obřích rozměrů souvisela s celkovým kolapsem ekonomiky, a v takovém případě by to nebylo slavné ani s průběžnými důchody vyplácenými státem.

Státem garantovaný průběžný systém sice tato finanční rizika do jisté míry skutečně zmenšuje, na druhou stranu ale přináší nové riziko, které je potenciálně mnohem vyšší - a to je riziko politické.

Dnešní generace mladých lidí totiž nemá (a nemůže mít) prakticky žádné tušení, jak by průběžný důchdový systém (pokud ještě bude existovat) vypadat v době, kdy bude odcházet do důchodu, tedy za nějakých 30-40 let. Stačí se podívat na titulek z aktualne.cz: Poslanci zvednou ruce a důchod bude v pětašedesáti. Je to opravdu tak - důchodový systém se průběžně mění v závislosti na politické (libo)vůli vlády a rizika spojená s těmito změnami je obtížné odhadovat.

Tato politická rizika přitom přímo nesouvisejí s aktuálním tématem důchodové reformy, protože existují nezávisle na reformě (riziko nicnedělání je také rizikem). Dnešní mladý pracující člověk neví, do jakého věku bude muset pracovat, aby měl nárok na důchod, kolik let bude muset odpracovat, zda se mu bude započítávat vysoká škola, či jaký mu bude jednout vyměřen důchod a z čeho se bude tento důchod vypočítávat. Všechno závisí na tom, jaká bude politika vlád v příštích třiceti letech - a o tom můžeme těžko spekulovat.

Racionálně uvažující člověk by rád činil svoje investiční rozhodnutí tak, aby v okamžiku odchodu do důchodu nemusel příliš snižovat svou životní úroveň. V systému státem garantovaných důchodů to znamená, že je vhodné se soukromě důchodově připojistit (nebo jiným způsobem investovat). Rozhodování o vhodné výši takového spoření je však bez představy budoucího státního důchodu jen střelbou naslepo.

Tato politická rizika lze přitom snížit i bez zavádění fondového důchodového systému. Stačil by systém státem garantovaných účtů v rámci státem vedeného povinného důchodového pojištění. Každému by se platby důchodového pojištění evidovaly na vlastním účtu. Část příchozí platby by se přerozdělila v rámci principu solidarity, avšak částka, která se jednou zaeviduje na individuální účet, už nesmí být přerozdělena. Každý člověk vidí, jak se mu prostředky na účtu akumulují.

Rozhodnutí o odchodu do důchodu je čistě dobrovolná záležitost - jakmile se člověk rozhodne do důchodu odejít, je mu naakumulovaná částka podle aktuálních úmrtnostních tabulek přepočítána na anuitu, která mu bude (s akontací o inflaci) vyplácena po zbytek života.

Taková metoda snižuje možnosti státu manipulovat s cílovými částkami a důchodovým věkem a dává lidem mnohem větší volnost ve volbě odchodu do důchodu.

Kde leží zakopaný pes? Politickým stranám se do takové změny nebude chtít, protože snižuje jejich možnost kupovat si hlasy voličů pomocí laciných předvolebních slibů o zvýšení důchodů "o tři stovky".