Vzdělání a nerovnost příjmů

V posledních desetiletích v USA výrazně narostla příjmová nerovnost. Část nárůstu lze jistě vysvětlit růstem globalizace - vzácný špičkový talent jednotlivců je nyní využitelný v mnohem masovějším měřítku, a protože špičkoví jedinci mají mimořádnou vyjednávací sílu (v podstatě monopol na svůj talent), jsou schopni sklidit většinu z ekonomických rent, které jejich talent vytváří (není teď důležité, jak taková špičkovost vypadá, každopádně musí nabízet něco, co nemůže nabídnout nikdo jiný).

Gregory Mankiw ve svém článku v New York Times přináší jiné vysvětlení, kterým se detailně zabývají Claudia Goldin a Lawrence F. Katz ve své knize The Race Between Education and Technology. Mankiw poukazuje na porovnání technologického rozvoje s rozvojem vzdělávacího systému. Zatímco v první polovině 20.století rostl průměrný počet let, který člověk v USA strávil vzděláváním, tempem téměř jeden rok školní docházky za desetiletí, následně toto tempo pokleslo na zhruba 0.3 roku školní docházky za desetiletí. Technologický rozvoj se přitom nijak nezpomalil.

Následky takových změn se projevují až po dlouhé době. V USA poklesla příjmová diferenciace v 60.letech, když se naplno projevil efekt nárůstu vzdělanosti. Diferenciace naopak začala růst od 80.let, kdy se zase začalo odrážet zpomalení ze třetí čtvrtiny 20.století. Ano - nárůst příjmové diferenciace není výsledkem posledních několika let. I když se nárůst v posledních letech zrychlil, příjmová diferenciace trvale roste už od 80.let 20.století.

Samozřejmě, že Mankiw používá pouze pouze kvantitu a nikoliv kvalitu vzdělání. Ale i změny v kvantitě mají v agregátním měřítku významný dopad. Mankiw uvádí, že zatímco v roce 1980 zvýšil jeden rok vysoké školy očekávaný příjem jednotlivce o 7,6 procenta, v roce 2005 to bylo 12,9 procenta. A to je obrovský rozdíl.

Studiem dopadu vzdělání na výši příjmů se dlouhodobě zabývají například Gary Becker a Kevin Murphy. V několika svých pracech ukazují, jak prémie spojená se studiem úzce souvisí s množstvím lidí, kteří studují. Rozklíčování takových efektů je přitom složité, protože dopady změn v objemu vzdělání se v příjmových statistikách objevují až po desetiletích.

V současné době jsou zkrátka v USA lidé s odpovídajícím vzděláním nedostatkovější než před třiceti lety a příjmové nůžky se rozevírají. Zcela jistě to souvisí i s jedním z velkých problémů, které Spojené státy trápí již dlouhou dobu - často pochybná úroveň škol, které jsou v dolní části kvalitativního spektra, a potom i nezanedbatelná část populace, která je obtižně vzdělávatelná.

Mankiw na závěr zmiňuje i případ horních deseti tisíc. Možná některé školy (například špičkové business schools) nabízejí vzdělání (nejen co se týče nabytých znalostí, ale i získaných kontaktů, sociálních dovedností a podnikatelských záměrů), které umožňuje dosáhnout příjmů, jež jsou shora prakticky neomezené. Něco na tom bude, i když to se samozřejmě podaří jen málokomu. Mankiw ale zdůrazňuje, že i když je šance na takový úspěch malá, vzdělání se i svou průměrnou přidanou hodnotou jednoznačně vyplatí.