Rozhlas, problém černého pasažéra a hudební a filmový průmysl

Na začátku 20.let minulého století začali podnikatelé v USA uvažovat nad novou službou - rozhlasovým vysíláním. Narazili však na zdánlivě neřešitelný problém -- jak přimět zákazníky, aby za rozhlasové vysílání platili?

Rozhlasové vysílání je klasickým příkladem problému černého pasažéra - firma nabídne svým zákazníkům ekonomický statek, který však mohou využívat i všichni ostatní, bez ohledu na to, zda zaplatili či ne (uvažme, že v tehdejší době nebyly šifrované kanály technologicky možné a masový rozvoj kabelového rozhlasu taktéž ne).

Firmy si tak lámaly hlavu, jak udělat z rozhlasového vysílání rentabilní podnikání. Problém zašel tak daleko, že tehdejší ministr obchodu prohlásil, že nevidí žádnou praktickou možnost, jak přimět posluchače za příjem vysílání platit. Někteří se domnívali, že nakonec bude muset rozhlasové vysílání poskytovat stát.

Problém se nakonec vyřešil na tehdejší dobu nečekaně, i když dnes takové rešení nikoho nepřekvapí. V roce 1922 začalo AT&T s rozhlasovým vysíláním s vkládanou reklamou. Rozhlasové vysílání tak velmi rychle dosáhlo obrovského rozmachu a stačilo přitom málo -- jen najít vhodný obchodní model. I dnes je nešifrované televizní a rozhlasové vysílání poskytované soukromými subjekty zcela dominantní.

Proč o tom píšu? Protože ve stejné situaci se dnes nachází filmový a hudební průmysl. Masovému kopírování audiovizuálních děl nelze v současném světě zabránit ani marnými pokusy o technickou ochranu záznamu, ani exemplárními tresty uvalovanými na několik jedinců. Stejně tak jsou zbytečné i hlasy volající po tom, aby vláda více kontrolovala datové toky na internetu.

Ve skutečnosti stačí najít nový obchodní model. Filmový a hudební průmysl k tomu pomalu spěje, a to přes veškeré stížnosti a se strnulostí sobě vlastní. I my budeme mít nakonec přístup ke většině audiovizuálního obsahu buď bez placení nebo za paušál. Schválně neříkám, že zdarma, protože náklady nakonec někdo zaplatit musí. Platby budou ale probíhat jinými kanály a filmový a hudební průmysl si nakonec přijde na své. Možná, že už to nebude tolik, co dříve, ale stále dost na to, aby i nadále fungoval.

Univerzity jako výborné investiční společnosti

Americké univerzity umějí spravovat svůj finanční majetek velmi dobře a všem z nejbohatší padesátky se podařilo svůj majetek mezi roky 2006 a 2007 výrazně rozmnožit (samozřejmě nejen díky dobrým investicím, ale i díky nezanedbatelným darům). Na špičce se dlouhodobě drží Harvard University, která svých 29 miliard dolarů investičního portfolia za rok zhodnotila na 35 miliard. S odstupem následují Yale, Stanford a Princeton.

University of Chicago se vyhoupla na 13.místo s 6,1 miliardami dolarů. Pro zajímavost, Princeton University v současnosti vlastní finanční majetek ve výši 1,9 milionu dolarů na jednoho studenta.

Univerzity často mají svoje vlastní dceřiné investiční společnosti, které portfolio spravují. Obzvláště Harvard Management Company je dobře známá -- jen samotná investiční společnost má 200 zaměstnanců. Zajímavá je poměrně riskantní strategie HMC -- 45% portfolia je uloženo v akciích.

Obrovská finanční portfolia, která dnes nejlepší univerzity vlastní, tak trochu zpochybňují smysl velmi populárních darů ve prospěch své alma mater. Mezní užitek darovaných peněz pro univerzitu je totiž v situaci, kdy už univerzita má na účtech desítky miliard, velmi malý. Kromě toho investiční strategie orientovaná na akcie napovídá, že se jedná o dlouhodobé investice a že univerzita nemá zájem velkou část peněz v blízké době utratit.

Bez ohledu na mezní užitek finančních darů se však daří univerzitám získávat prostředky tímto způsobem čím dál lépe.

Elasticita smrti

Někdy nemají vědci co dělat, a tak si hledají výzkumná témata pro zpestření. Většinou z toho vyjdou ptákoviny, občas něco zajímavého.

Wojciech Kopczuk z University of British Columbia a Joel Slemrod z University of Michigan se nechali inspirovat pozorováním, že v prvním týdnu roku 2000 zemřelo v newyorských nemocnicích o 50,8% lidí více, než v posledním týdnu roku 1999. Podle New York Times se lidé tak těšili na Nový rok 2000, že se dokázali udržet při životě o něco déle, aby ho zažili ... a pak klidně mohli umřít. A výzkumný úkol byl na světě. Výsledkem byl článek "Dying to Save Taxes: Evidence from Estate Tax Returns on the Death Elasticity" [pdf]

Kopczuk a Slemrod prošli stávající literaturu a zjistili, že bylo dříve doloženo, že lidé ochotně posouvají datum svatby, pokud je očekávána změna v daňových podmínkách. Podobně je to například s rozením dětí. A když to jde z rozením dětí, jde to i s umíráním?

Existují články, které dokumentují, že Židé umírají méně v týdnu před pesachem (obdobou židovských Velikonoc) než po něm. Podobně Číňané umírají výrazně méně před významnými svátky než po nich. Úvaha je ta, že se lidé na svátky natolik těší, že se jim ještě nechce umřít, a tím také dokážou smrt oddálit.

Kopczuk a Slemrod si řekli, že když takhle mohou fungovat svátky, mohou podobně fungovat i finanční motivátory. Jejich hypotéza tedy zní, že pokud se bude blížit změna daňového systému snižující dědické daně, budou se umírající snažit dožít výhodnějšího daňového systému. Podstatou je altruismus v rodině a snaha odkázat potomům co největší jmění.

Co autoři zjistili? V době kolem daňové reformy každá potenciální daňová úspora ve výši 10.000 USD zvyšuje pravděpodobnost dožití se nového systému o 1,6%. Zdálo by se, že když lidé mají tu správnou motivaci, dokáží alespoň částečně ovlivnit dobu dožití. Důchodová elasticita smrti je tak nenulová. Autoři však přiznávají, že ve skutečnosti možná nejde o skutečnou elasticitu, ale jen falšování úmrtních listů pozůstalými ve snaze ušetřit na daních. A konečně také nevíme, jak moc museli autoři kopat v datech (tedy provozovat data-mining), aby požadované výsledky získali.

Ať už je skutečnost jakákoliv, museli si autoři alespoň užít dost legrace při prezentování výsledků na seminářích.

Odškodnění církví a časová konzistence vládní politiky

Vláda schválila způsob odškodnění církví za zabavené majetky. Kromě vrácení půdy má jít o finanční náhradu o současné hodnotě 83 miliard korun, která se rozloží do 60 ročních splátek ve výši 4,3 miliardy. To odpovídá úrokové sazbě z dluhu ve výši 4,85% a celkové výplatě zhruba 270 miliard korun.

O tom, jestli je vyplacená částka nízká nebo vysoká, je obtížné spekulovat. Stejně tak je obtížné říci, jestli je úroková sazba nízká nebo vysoká -- Česká republika nemá s takto dlouhodobými závazky zkušenosti. Vůbec první emise padesátiletých dluhopisů proběhla v listopadu 2007 a dosáhlo se u ní průměrné úrokové míry právě 4,85%, ale z jedné emise těžko hodnotit. Střednědobé dluhopisy se české vládě každopádně daří emitovat s nižší úrokovou sazbou.

Co je však zvláštní, je právě volba takového dlouhodobého splácení. Vládní politika (a to kteréhokoliv státu) je časově nekonzistentní a mění se ještě rychleji, než se střídají politické strany.

Vláda zvolila vyrovnaní se s církvemi proto, aby dokončila odluku od státu. Výplata 4,3 miliard po dobu 60 let by měla být posledním závazkem vlády vůči církvím (spolu s dobíhajícími platbami za jednotlivé kněží). Představme si ale situaci v roce 2067, který by měl být posledním rokem splácení dluhu. Spokojí se církve s tím, že v roce 2067 získají několik miliard a v roce 2068 již náhle nic?

Situace bude podle mého velmi připomínat situaci s autorskými právy. Kdykoliv se blíží doba vypršení zajímavých práv, zajistí si filmový a hudební průmysl prodloužení ochranné lhůty o další desítky let. Nevidím důvod, proč by se církve měly chovat jinak, a to i kdyby jejich představitelé tvrdili opak -- za 60 let už budou stejně rozhodovat jiní.

I z toho důvodu by mělo být odškodnění církvi provedeno mnohem rychleji.

Jsou dnes hospodářské a finanční krize horší než dříve?

V souvislosti s událostmi posledních dvou týdnů, kdy řada světových akciových trhů prudce oslabila, se objevily hlasy, že globalizace a rozvoj informačních technologií dnes dělají světové finanční trhy zranitelnějšími než dříve. Šok na v jedné zemi se během minut přelije po celém světě, a tím se celá finanční krize prohloubí. Není to pravda.

Fed srazil úrokové sazby o 75 základních bodů

To je hlavní zpráva dne. Ke snížení úroků na 3,5% došlo mimo běžná zasedání Federal Open Market Committee, tedy pravděpodobně v reakci na včerejší poklesy cen na světových akciových trzích (v USA byl Martin Luther King Day, takže se neobchodovalo).

Nutno podotknout, že trh výrazný pokles sazeb očekával, jak je patrné z grafu. Překvapivé je tedy spíše to, že k poklesu došlo už nyní a teď jsou všichni zvědaví na to, co se bude dít na pravidelném meetingu.

Pravděpodobnostní rozdělení očekávané úrokové sazby stanovené na zasedání FOMC na konci ledna

Zdroj: Federal Reserve Bank of Cleveland

Fed tak zřejmě reaguje na prudce rostoucí obavy z recese, která však už zřejmě tak jako tak nastala. Recesi tak nezabrání, ale alespoň ji chce zmírnit, podobně jako v roce 2001.

Problémem by pro Fed mohla být inflace, která se za poslední rok vyhoupla ze 2% na 4%. James Hamilton na Econbrowseru se inflace nebojí. Inflace byla v posledním roce tažená hlavně potravinami a surovinami, a to jsou zaprvé externí šoky, se kterými nejde pomocí monetární politiky moc dělat, a zadruhé vykazují nižší autokorelaci a tedy i menší pravděpodobnost, že budou nadále pokračovat. Úrokové míry na desetileté dluhopisy se pohybují pod 4 procenty, takže vysokou inflaci neočekává ani trh. Všichni věří, že dnešní Fed umí pracovat lépe než Fed ve stagflačních 70.letech, a tedy doufejme, že tomu tak skutečně je.

Snížení úroků jistě pomůže akciovému trhu a také trhu s nemovitostmi. Domnívám se však, že obavy, že další pokles trhu s nemovitostmi výrazně ovlivní spotřebitelskou poptávku, jsou nadhodnocovány - přestože nemovitost představuje velkou část kapitálu domácnosti, snížení její ceny nemá tak velký dopad jako snížení hodnoty jiných aktiv, protože zároveň klesají i ceny ostatních nemovitostí. A pokud byly ceny nemovitostí nadhodnocené, tak je pokles cen vlastně pozitivní záležitostí.

Na další pokračování vývoje si musíme počkat do konce ledna, kdy je pravidelné zasedání FOMC. Uvidíme také, jak na snížení amerických sazeb zareaguje Evropská centrální banka.

Dynamika největších firem

V roce 1971 byla IBM americkou firmou s největší tržní kapitalizací. Dnes je žebříček o dost odlišný.