Jak outsourcovat demonstraci

V USA je spousta skupin - politických, profesních, či náboženských - které rády proti něčemu demonstrují. Malé demonstrace zejména ve Washingtonu jsou na denním pořádku. Ve velkých městech se často objevují odborářské skupiny zaměstnanců ve stavebnictví, které protestují u staveb, jejichž investoři zaměstnávají dělníky, kteří nejsou členy odborů. Jejich cíl je jediný - přimět investory, aby zaměstnali členy odborů, kteří však požadují vyšší mzdu.

Takový protest má však háček - je časově náročný. Řemeslník sdružený v odborech si může vybrat - půjde protestovat, nebo raději bude vydělávat. Některá odborářská sdružení, například sdružení tesařů United Brotherhood of Carpenters, však prokázala dostatek ekonomického myšlení - a začala demonstrace outsourcovat [Washington Post]. Co na tom, že je to v přímem rozporu s jejich obvyklou rétorikou - je to levnější a plní to účel.

Odborářské skupiny najímají bezdomovce, důchodce a studenty, kteří každé ráno přijdou, dostanou transparenty, instrukce a po skupinách se rozejdou po městě. S každou skupinou jdou dva nebo tři členové odborů, kteří organizují provolávání hesel a dohlížejí, že najatí demonstranti demonstrují tak, jak mají. Někteří šikovní demonstranti, kteří hrají na hudební nástroje, si tak vydělají i 12 dolarů za hodinu, a z profesionálního demonstrování si udělali slušné zaměstnání.

Vedení dotyčných odborářských skupin se k těmto praktikám pochopitelně nechce moc vyjadřovat. Jiné odbory se k těmto praktikám uchylovat nechtějí, protože to podle nich podrývá principy, na kterých jsou odborářské skupiny založeny. Tesaři jsou jiného názoru a očividně se řídí heslem o účelu světícím prostředky.

Via Marginal Revolution

Proč firmy nemají rády volný trh

Existuje poměrně rozšířená, avšak mylná představa, že firmy podporují volný trh, protože jim to umožňuje dosáhnout co nejvyšších zisků. Ve skutečnosti je to však přesně naopak. Firmy dosahují nejvyšších zisků tam, kde volný trh nefunguje.

Na fungujícím volném trhu operuje velké množství firem, které si vzájemně konkurují. Firmy, které fungují neefektivně, z trhu odejdou. Jakmile jedno odvětví začně dosahovat vyššího zisku než ostatní odvětví, přiláká to nové firmy, jejichž přítomnost na trhu sníží ceny a tím i zisky jednotlivých firem.

Samozřejmě, že jednotlivé firmy mohou dosahovat vyššího než obvyklého zisku i na volném trhu. Je to však díky tomu, že mají lepší technologie, nebo dokážou efektivněji využívat zdroje, a tím přinášet zákazníkům lepší a levnější služby. Vyšší zisk je odměnou za inovace a efektivitu. Je motivátorem k tomu, aby firmy poskytovaly svým zákazníkům co nejlepší služby. Jakmile technologii získají i ostatní firmy, nezbývá firmě, pokud si chce udržet vyšší zisk, než přijít s dalším zlepšením.

Rozhovor: Ivo Možný

S profesorem sociologie Masarykovy Univerzity Ivem Možným udělaly rozhovor Hospodářské noviny. Jednoznačně stojí za přečtení. Ivo Možný má velmi racionální pohled na věc.

O imigraci, stárnutí populace a penzijní reformě:

HN: Jenže i tak bude na penze a zdravotní péči vydělávat čím dál méně lidí, protože se rodí málo dětí.

Ivo Možný: To není tak jednoznačné. Jak bude společnost stará, záleží na tom, kolik budeme mít odvahy na systematickou přistěhovaleckou politiku. Když jsem před deseti lety říkal Vladimíru Špidlovi, že potřebujeme milion přistěhovalců, znělo to legračně. Ale dnes už jich máme 300 či 400 tisíc.

Pořád se mluví o penzijní reformě - ale stejně důležitá je reforma imigračních pravidel, protože ze svých vnitřních zdrojů celý systém neudržíme. Přistěhovalecká, důchodová a rodinná politika tvoří jeden celek; kdo to v politice nepochopí, ničeho nedosáhne.

O transformaci ekonomiky a sebevraždách:

HN: V knize Česká společnost píšete, že u nás klesl počet sebevražd nejvíc v postkomunistických zemích. [...] Máte pro to nějakou teorii?

Ivo Možný: Pro mě je to jeden z nejsilnějších argumentů ve prospěch teze, že se u nás transformace povedla relativně nejlépe. V celém bývalém komunistickém bloku stoupla během společenských turbulencí sebevražednost. Jen tady ne.

Ivo Možný také prosazuje názor, že by se měly univerzity vyprofilovat na elitní výzkumné a potom na výukové, jejichž dominantní úlohou by bylo vzdělávání. Roztříštěnost výzkumu škodí.

HN: Co se musí na českých univerzitách změnit, aby se dostaly na evropskou úroveň?

Ivo Možný: Potřebujeme dvojí rozdělení. První je podle úrovně vzdělání: bakalářské, magisterské a doktorandské. Když jsem poprvé rozdával bakalářské diplomy, stačila mi na to pracovna, protože je nikdo moc nechtěl. Ale dnes se rozdělení na tři stupně víceméně povedlo.

Teď potřebujeme i rozdělení škol podle jejich kvality a smyslu. Musí být univerzity C, které učí z učebnic napsaných profesory z univerzit B, kteří se opírali o výzkumy učitelů z univerzit A. Jinými slovy: A jsou školy, které drží krok se světovou vědou, B kombinují vědu a výuku a na C se prostě jen učí, nedělá se tam žádná věda.

Patenty se v podstatě nevyplatí, přesto je firmy přihlašují

O výhodách a nevýhodách systému patentového práva jsem psal nedávno. Cílem patentového práva je poskytnout vynálezcům motivaci k jejich činnosti tím, že jim poskytuje dočasný monopol k jejich vynálezu. Patentové právo však trpí neefektivitou způsobenou časovou nekonzistencí - zatímco ex ante je výhodné monopolní ochranu slíbit, aby byli vynálezci motivovaní k investicím do výzkumu, ochrana se stává ze společenského hlediska neefektivní, jakmile byla daná věc vynalezena.

Někteří ekonomové, jako třeba Michele Boldrin a David Levine tvrdí, že patentová ochrana se v dnešní době přežila a že bylo by lepší ji odstranit. Tento názor nyní získal další zastánce.

Učitelky v Zimbabwe se živí prostitucí

Další z příspěvků o Zimbabwe, aneb na téma jak zničit slibně se rozvíjející zemi, přináší Times Online. Tentokrát o tom, jak ubývá učitelů, protože nemají šanci se ze svých platů uživit. Článek, vyprávějící příběh učitelky, která si přivydělává prostitucí, může být hodně přibarvený, ale přes to všechno dokládá, že v Zimbabwe lépe už bylo. A tady máme některá ekonomická fakta z něj.

Dvě novinky ze světa ekonomického blogování

Nedávno jsem uvedl seznam ekonomických blogů, které stojí (alespoň podle mého) za zaznamenání. Jeden ze čtenářů uvedl v komentářích odkaz na Leblog, česky psaný blog o právu a ekonomii. Nyní se k týmu autorů Leblogu přidal Libor Dušek z CERGE-EI.

Druhá novinka se týká projektu neporovnatelně většího, i když ne českého. CEPR ve spolupráci s dalšími evropskými institucemi spustil blog Vox, zabývající se ekonomickým výzkumem aplikovaným na evropskou hospodářskou politiku. Mezi přispěvateli je to jeden těžký kalibr vedle druhého - Bhagwati, Blanchard, Cecchetti, Kilian, Krugman, Rogoff, Tabellini, Tirole, Woodford, a to je jen namátkový výběr. Jedná se o směsici lidí často s dost odlišnými názory, to ale není na škodu. Zatímco většina blogů je one-man show, Vox je organizovaná záležitost. Čas ukáže, který ze směrů je více životaschopný. Vox zatím vypadá nadějně.

Bloggeři přidělávají klasickým médiím vrásky na čele

Zatímco IT sektor v Silicon Valley už opět kvete, mají média zabývající se oblastí informačních technologií čím dál těžší život. Klasické IT časopisy se potýkají s poklesem reklamních příjmů v řádech desítek procent. Business 2.0 ztratil za rok 21,8% příjmů z reklamy, PC Magazine dokonce 38,8%.

Příčinou je rozmach technologických blogů. Bloggeři jsou nadšenci, mají informace dříve, rychleji je publikují a přidávají zasvěcené komentáře. Navíc kolem sebe vytvářejí komunity dalších nadšenců píšících do diskusních fór, což dále zvyšuje informační úroveň. Psaný projev může někdy skřípat, ale to je čtenářům viditelně jedno - důležité je mít věcný a rychle aktualizovaný obsah.

Michael Arrington z TechCrunch například nedávno přiznal, že reklamní příjmy z jejich blogu dosahují řádově 200 tisíc dolarů měsíčně. To už konkurence i pro zaběhnutá média. A takových blogů může na zelené louce vyrůst prakticky libovolné množství. Bloggeři nemají manažery, editory, nebo sekretářky. Publikační náklady jsou tak prakticky nulové - nákladem je pouze vlastní čas, jenže mnozí z nich mají psaní o technologiích jako koníčka. Stačí si vzpomenout, jak u nás začínal například Patrick Zandl.

Ekonomové rakouské školy pro podobný vývoj rádi používají termín creative destruction. Jedno odvětví je přirozeným vývojem nahrazeno jiným - plnícím stejnou funkci, ale jinými prostředky. Obě samozřejmě mohou vedle sebe koexistovat, ale firmy z tradičního odvětví se musí smířit s tím, že přišly o své dominantní postavení.

Zároveň je dobré si uvědomit, že udržovat takové umírající odvětví při životě jakýmkoliv umělým způsobem (například státními dotacemi) je bezpředmětné. Smysluplná může být podpora lidem, kteří musejí takové odvětví opustit a najít si jinou práci (od toho také máme podporu v nezaměstnanosti). Ale dotace sloužící k tomu, aby neperspektivní odvětví dále přežívalo, jsou jen vyhazováním peněz.

Hotovo!

Alespoň pro letošek. Dnešní večer bude po dlouhé době zase opravdu odpočinkový. Bylo toho dost, stálo to za to, ale teď zase na chvíli zpět do Čech. A 24. září začínáme další kolo.

Harry Potter, globalizace a nerovnost

Kdo byl lepším autorem? Homér, William Shakespeare, J.R.R. Tolkien nebo Joanne Rowling? Určitě se to nedá porovnat. Joanne Rowling byla ale každopádně první autorkou, které její knížky vydělaly miliardu dolarů.

Je to proto, že by byla lepší, než ostatní? Těžko. Alex Tabarrok ale přináší jednoduché vysvětlení - může za to globalizace.

Zatímco Homér si mohl vydělávat pouze tím, že sám deklamoval svá díla, Shakespeare měl k dispozici Globe Theater a mohl nechat hrát herce. Tolkien mohl svůj talent rozšířit v knihách prodávaných po celém světě. A k dokonalosti to nyní dotáhla Joanne Rowling se svým Harry Potterem.

Harry Potter je první knížkou s opravdu globálním marketingem - a nekončí to knihou, ale pokračuje filmy a souvisejícím zbožím. Zaslouží si Joanne Rowling svou miliardu? Proč ne, když dělá svou tvorbou radost desítkám milionů lidí po celém světě.

Globalizace funguje jako pákový efekt - s dobrou myšlenkou oslovíte celý svět. Logicky tím vzrůstá nerovnost, protože úspěšné projekty přinášejí obrovské výdělky, přestože marže mohou být zanedbatelné. Je na tom něco špatného? Abychom na to mohli odpovědět, je potřeba nejprve zjistit, kdo (jestli vůbec někdo) na tom prodělá.

Čtenáři získávají knihu, která se jim evidentně líbí. Joanne Rowling zároveň prudce zvýšila zájem o četbu všeobecně, takže její úspěch vůbec nemusí být na úkor ostatních autorů. A pokud ano, tak z trhu odpadnou ti nejslabší autoři, o které není zájem (nejedná se přitom o autory "náročné" literatury, protože ti mají svůj okruh čtenářů, které Harry Potter neodláká). Skok od Tolkiena k Joanne Rowling není o nic horší než od Shakespeara k Tolkienovi, nebo od Homéra k Shakespearovi.

Jak daleko může globalizační trend pokračovat? Ten největší přelom je už za námi. Harry Potter zasáhl celý rozvinutý svět naráz. Je pravda, že se globalizace bude dále prohlubovat a rozšiřovat o dnešní rozvojové země, ale to bude znamenat zvětšování trhu v řádech desítek procent, ne násobně, jako tomu bylo dosud. První globalizační revolucí v literatuře byl vynález knihtisku, tou druhou potom rozmach celosvětového marketingu z konce 20.století.

S tím, jak globalizační tempo poleví, se začne nerovnost opět snižovat - průměrný autor bude superhvězdy dohánět, prostě proto, že superhvězdy už nebudou mít kam růst. Je možné, že při tom dojde k určité koncentraci. Vzhledem k tomu, že dnes je na trhu mnohonásobně více literatury než je člověk schopen zkonzumovat, to nebude mít na čtenáře velký negativní dopad. Kromě toho bude opačným směrem působit jiný fenomén - pokles distribučních nákladů. S rozvojem technologií poklesnou bariéry pro vydání knížky na nulu, protože její stažení do elektronické čtečky, případně kusové vydání nebude zatíženo prakticky žádnými fixními náklady. Začínající autoři, kterým by dříve knížku nikdo nevydal, to tak budou mít díky globalizaci mnohem snazší.

Interview s Jamesem Heckmanem

Rozhovor je už poněkud starší, z roku 2005, ale přesto zajímavý. S Heckmanem hovořil Douglas Clement z časopisu The Region, publikovaného minneapoliským Fedem. Heckman dostal Nobelovu cenu v roce 2000, to ho však nijak nepřimělo k tomu, aby snížil své pracovní tempo. Rozhovor je dlouhý, ale přínosný pro každého, kdo se zabývá trhem práce a ekonomií vzdělávání.

Jak řidiči obchodují s trestnými body

I ve Francii funguje bodový systém. Za 12 bodů na přestupcích musíte na 6 měsíců odevzdat řidičák a poté znovu složit testy. S masivním nasazením automatických radarů se tak prudce zvýšily počty nasbíraných bodů - jen za minulý rok bylo prý zabaveno 70 tisíc řidičských průkazů.

Článek na Times Online popisuje, jak bodový systém dal vzniknout nové ekonomické aktivitě - trhu s trestnými body. Řidiči s čistým záznamem nabízejí své nespotřebované body těm, kterým hrozí zabavení řidičáku. Podobně to funguje i ve Španělsku, kde se podle odhadů tímto způsobem měsíčně zobchodují body v hodnotě 30 milionů euro.

Ve Francii je za přestupek primárně zodpovědný vlastník auta. Pokud však na záběru z radaru není řidič rozeznán, může se vlastník jednoduše domluvit s někým, kdo se za něj přizná. Nepřekvapí, že se tímto způsobem může obchodovat s body v rámci rodiny. Některým lidem ale už ani to nestačí. Na eBay jsou tak běžně k nalezení inzeráty, které body nabízejí. Ceny se liší - v Paříže je to zhruba 300 euro za bod, ve venkovských oblastech až 1500 euro. Je vidět, že i zde konkurence funguje.

Obchod s body má i zajímavý dopad na statistiky. V posledních letech se například prudce zvýšil počet překročení rychlosti spáchaný řidiči staršími 65 let. Není těžké uhádnout, odkud vítr vane.

Policie je proti obchodu s body v podstatě bezmocná, protože vzhledem ke špatné kvalitě fotografií z automatických radarů nelze řidiče rozeznat. Pátrání po křivých svědectvích je obtížné a nemá výsledky. Policisté se tak podle ministra vnitra zaměřují jen na nejkřiklavější případy, například když je vyfotografována 84letá babička řídící rychlostí 200 km/h v neděli v pět hodin ráno poblíž nočního klubu.

Ptáci nad Ontariem

Jaro, hejna ptáků se vracejí z jihu. Lake Ontario je přirozenou hranicí při jejich tahu zpět do Kanady, takže se na jeho jižních březích často zastavují.

Captcha a stodolarový laptop

Boj proti spamu je věčný. Spammeři se snaží automatizovat činnosti jako generování emailových účtů nebo vkládání spamovacích komentářů do diskusních fór. Jednou z logických metod, jak se proti komentářovému spamu servery brání, je i captcha - tedy úkon, který musí uživatel vykonat, aby dal najevo, že je člověk a ne robot vkládající automatický spam. Captchu známe všichni - nejčastěji má podobu obrázku se zkreslenými číslicemi a písmeny, které se musejí vepsat do příslušného formuláře.

Zase o něco více paranoidní imigrační kontroly

Chicagské letiště O'Hare je mezi těmi šťastnými místy, na kterých dojde k rozšíření identifikačních kontrol při vstupu do USA. Zatímco nyní se fotografuje obličej a snímají otisky z obou ukazováčků, nyní přibude zbývajících osm prstů. Chystá se i biometrie obličeje a scan oční duhovky.

A k čemu to bude? K ničemu. Kdo se opravdu potřebuje do USA dostat za každou cenu, vezme to jinudy.

Giffenův statek konečně nalezen?

Důchodově kompenzované poptávkové křivky mají záporný (přesněji nekladný) sklon. To je jedno ze základních tvrzení mikroekonomické teorie a platí za velmi slabých předpokladů (v podstatě stačí weak axiom of revealed preference). S nekompenzovanými (Marshallovskými) křivkami to však může být jinak - ačkoliv substituční efekt zvýšení ceny bude vždy záporný, důchodový efekt může teoreticky výsledný směr změny poptávaného množství obrátit.

Takové statky, u kterých vede zvýšení ceny ke zvýšení poptávaného množství, se nazývají Giffenovy statky. Nikdo však zatím nedokázal věrohodně potvrdit jejich existenci v reálném světě. Giffenův statek totiž musí splňovat předpoklady, které jsou vzájemně poměrně protichůdné - například musí být současně méněcenný a zároveň nemít dobré substituty. Jenže právě méněcenné statky obvykle dobré substituty mají. Giffenův statek musí rovněž tvořit podstatnou část výdajů spotřebitele - jenže méněcenné statky jsou naopak úzce definované. Takže není překvapivé, že Giffenovy statky zrovna nejsou každodenním úkazem.

Klasickým učebnicovým příkladem Giffenova statku jsou brambory v době irského hladomoru v 19.století. Levné brambory tvořily podstatnou část jídelníčku chudých Irů. Jakmile přišla neúroda, brambory zdražily. To mělo takový dopad na rozpočet irských domácností, že musely vyškrtat většinu dražších potravin. Tyto dražší potraviny však domácnosti musely nahradit něčím jiným - a vzhledem k tomu, že méněcenné brambory byly stále ještě nejlevnější, zvýšily domácnosti poptávku po nich.

Alfred Marshall pojmenoval Giffenův statek podle Roberta Giffena, který měl údajně v britském parlamentu svědčit o irském hladomoru a tento paradox popsat. V Giffenových pracech se však nepodařilo nic takového najít. V roce 1999 navíc Sherwin Rosen ukázal [Sherwin Rosen (1999) Potato Paradoxes, pdf], že se chování poptávky po bramborách v době irského hladomoru dá dobře popsat modelem, kde brambory slouží jako sadba pro další rok - tím však brambory přestávají být Giffenovým statkem. Rosen pak vyzývá k nalezení nového příkladu:

Since the Giffen paradox is not useful for understanding the Irish Experience, Is it asking too much for future writers of elementary texts to find another example? Fictions have no place in the teaching of economics.

Hledání věrohodného Giffenova statku se věnovala řada lidí. Giffenovské chování bylo popsáno například v laboratorních experimentech - ale to není právě realita. V praxi se vědci zaměřovali hlavně na základní potraviny a chudé domácnosti v rozvojových zemích.

Robert Jensen a Nolan Miller nyní přišli s článkem Giffen Behavior: Theory and Evidence (na kterém pracovali řadu let), ve kterém se na mikro datech snaží prokázat, že poptávka po rýži a pšenici u velmi chudých domácností v některých oblastech Číny vykazuje Giffenovské chování. Uvidíme, jestli se rýže v Číně ujme jako nový učebnicový příklad.

Jaký je přínos jedničky basketbalového draftu?

V americké NBA funguje každoroční draft na podobném principu jako v NHL - nejhorší týmy mají větší pravděpodobnost, že si budou moci v příštím roce vybírat mladé hráče jako první. Cílem je dosáhnout větší vyrovnanosti ligy - ta znamená i větší atraktivitu a větší příjmy.

Darren Rovell ze SportsBiz spočítal, že první volba v draftu NBA má cenu téměř 6,5 milionu dolarů už v prvním roce po příchodu hráče. Jak k tomu došel? Spočítal příjmy ze zvýšené návštěvnosti a lepšího prodeje vysílacích práv spojené se zlepšenými výsledky týmu, který získal jedničku draftu.

Souvislost mezi lepšími výsledky a vyšší návštěvností je zřejmá. Na tým, kterému se daří, se vždycky chodí více. Může za to však příchod jedničky draftu?

Do určité míry ano. Špičkový hráč nikdy není na škodu - i když samozřejmě čerstvě draftovaní hráči jsou teprve na začátku své kariéry.

Je tady však ještě jeden faktor, který je čistě statistický - konvergence k průměru. Tým, který získal právo první volby v draftu, musel být v posledním roce opravdu špatný. Když rozdělíme výsledek týmu ve skončené sezóně na jeho očekávanou výkonnost a náhodný výkyv (štěstí/smůla, zranění hráčů atd.), tak se v dolních patrech tabulky budou s větší pravděpodobností nacházet týmy, které měly v daném roce smůlu.

Pro tým, který skončí v dolních patrech tabulky, je tedy statisticky mnohem jednodušší se zlepšovat, prostě proto, že příští rok dopadné náhodná složka s velkou pravděpodobností lépe než letos. Zlepšená hra (a tím i nárůst návštěvnosti) tedy v sobě zahrnuje nejen vliv příchodu jedničky draftu, ale i vliv konvergence k průměru.

Darren Rovell by musel zvýšené příjmy týmů, které získaly jedničku draftu, porovnat s příjmy týmů, které dopadly ve skončeném ročníku podobně špatně, ale první volbu neměly. Hodnota první volby draftu pak bude asi o dost nižší než výše uvedených 6,5 milionu.

Vyplatí se David Beckham za 250 milionů dolarů?

Příští týden bude David Beckham oficiálně představený jako hráč Los Angeles Galaxy. K odchodu do USA ho bezpochyby zlákala i pohádková smlouva na 250 milionů dolarů za pět let. Peníze zahrnují jak základní mzdu, tak i podíly na reklamě.

Je to příliš? Beckham se v USA nestane sportovcem s nejvyššími příjmy. Tím je podle žebříčku Sports Illustrated s velkým náskokem Tiger Woods s téměř sto miliony ročně. Zařadí se však na druhé místo, zhruba na úroveň dalšího golfisty Phila Mikelsona. Za nimi už jsou seřazení nejlépe placení basketbalisté a hráči amerického fotbalu, všichni s příjmy zhruba kolem 30 milionů.

Na fotbal (ne ten americký) v USA je to ale hodně. V MLS (Major Soccer League) jsou příjmy přesahující milion dolarů ročně výjimkou. Většina hráčů se nedostane ani na sto tisíc. To samozřejmě souvisí s mizivou popularitou fotbalu v porovnání s velkou čtyřkou - basketbal, americký fotbal, baseball a hokej.

LA Galaxy ale spoléhá na to, že David Beckham pro ně bude obrovskou reklamou. Fotbal v USA přeci jen roste (dokonce i americký národní tým se dost zlepšuje) a Beckham může být hvězdou, která pomůže fotbalu prorazit. Kromě toho je třeba přičíst příjmy z prodeje zboží v zahraničí. Marketingový ředitel Realu Madrid nyní přiznal, že příchod Davida Beckhama zvýšil v průběhu čtyř let příjmy z obchodních aktivit Realu Madrid o více než 600 milionů dolarů.

Vyplatí se tedy Beckham za 250 milionů? Pokud se nestane nic neočekávaného, tak ano. Američany fotbal (zatím) moc nezajímá, ale Davida Beckhama zná skoro každý. A ve zbytku světa je Beckham téměř ikonou. LA Galaxy by museli být hodně nešikovní, aby na jeho příchodu nevydělali. I když fotbal zůstane v USA okrajovým sportem, příjmy z prodeje zboží v zahraničí budou stále obrovské - sice nižší, než v Realu Madrid, protože synergický efekt Real-Beckham hrál svou roli, ale stále dostačující na to, aby Beckhamova smlouva nebyla pro LA Galaxy ztrátová.

Jediným problémem můžou být neshody Davida Beckhama s ostatními hráči - přeci jen bude mít několikanásobně vyšší příjem než všichni ostatní členové týmu dohromady. Beckham se ale v poslední době alespoň po obchodní stránce naučil chovat jako profesionál. A v Los Angeles jsou ostatně na hvězdy zvyklí.

Jsou tu celebrity pro Afriku, nebo Afrika pro celebrity?

William Easterly v Los Angeles Times kritizuje snahu celebrit představovat Afriku jako jednu velkou katastrofu. Tvrdí (a má pravdu), že Afrika nikdy nezbohatne, když jí rozvinutý svět bude jen dávat almužnu a nikdy ji nedá opravdovou šanci. A ke snaze celebrit pořádat sbírky na "záchranu" Afriky cynicky dodává:

... well, could Africa be saving celebrity careers more than celebrities are saving Africa?

Bonova poslední kampaň Red, pomocí které měly značkové firmy financovat pomoc Africe, stála na marketingu 100 milionů dolarů. Výtěžek? 18 milionů. I když se přičtou všechny potenciální kladné vedlejší efekty, dostane se kampaň do plusu velmi těžko. Pak se nemůžete nezeptat, Cui bono? Nebo spíš: Cui Bono?

Easterly dodává, že Afrika nakonec musí zbohatnout stejným způsobem jako ostatní části světa:

In truth, Africans are and will be escaping poverty the same way everybody else did: through the efforts of resourceful entrepreneurs, democratic reformers and ordinary citizens at home, not through PR extravaganzas of ill-informed outsiders.

A Easterly není jediný, kdo to tvrdí:

A respected Ugandan journalist, Andrew Mwenda, made this point at a recent African conference despite the fact that the world's most famous celebrity activist — Bono — was attempting to shout him down. Mwenda was suffering from too much reality for Bono's taste: "What man or nation has ever become rich by holding out a begging bowl?" asked Mwenda.

Plagiátorství nám žíly netrhá

Preferujeme totiž knihy chytré a zábavné, a jestli jsou více či méně opsané, nám takříkajíc žíly netrhá.

Tak se k problematice plagiátorství v akademické sféře vyjadřují Tomáš Hirt a Marek Jakoubek z Katedry antropologie Filozofické fakulty Západočeské univerzity. Doufám, že to také říkají svým studentům, když jim zadávají seminárky. Jejich alma mater je za takové výroky musí milovat. Hodně štěstí v další práci!

Umění na Manhattanu

Abstraktní slon je vidět dokonce až z vesmíru (z nějakého záhadného důvodu nefunguje odkaz v Opeře, alespoň mně ne). Hned vedle stál chlápek s masivní puškou a hlídal newyorský Fed.

Oprava: Není to slon, ale Group of Four Trees.

Země, kde stát přestal fungovat

Časopis Foreign Policy zveřejnil statistiku žebříček zemí podle (ne)funkčnosti státní moci. Deset nejhorších příliš nepřekvapí:

Země s nejméně funkční státní mocí
1. Súdán 2. Irák 3. Somálsko 4. Zimbabwe 5. Čad 6. Pobřeží slonoviny 7. Demokratická republika Kongo 8. Afghánistán 9. Guinea 10. Středoafrická republika

Zdroj: The Failed States Index

Vesměs se jedná o africké země, kromě dvou, kde v současné době "dělá pořádek" vláda USA (samozřejmě je otázkou, jak vysoko by se Irák a Afghánistán umístily nebýt válečných operací).

Mezi hodnocená kritéria patřily rozsah uprchlictví, utlačování menšin, nerovnoměrnost rozvoje, delegitimizace státních orgánů a veřejných služeb, bezpečnost a v neposlední řadě ekonomika (zde se nejhůře umístilo zde již několikrát zmiňované Zimbabwe).

Zpráva zdůrazňuje, že kolaps státu nemusí nutné jít ruku v ruce s nestabilitou vlády. Třem z pěti nejhorších zemí vládnou jejich diktátoři více než 15 let. Konflikty a rozpad státních struktur jsou zároveň silně nakažlivé a šíří se ze svých ohnisek do okolních zemí: ze Súdánu do Čadu a Středoafrické republiky, ze Somálska do Keni, Etiopie a Eritrey, z Afghánistánu do Pákistánu a středoasijských postsovětských republik.

Shrnutí letošní zprávy jsou na stránkách časopisu Foreign Policy. Statistiky z minulých let jsou potom na webu Fund for Peace.

Jak funguje trh... s mačetami

Nigerijská tisková agentura (News Agency of Nigeria) uvedla, že cena mačet v některých částech země klesla od dubna o polovinu.

V dubnu se Nigérii konaly volby. Mačeta je oblíbenou zbraní banditů, které si najímají někteří politici s cílem zastrašit obyvatelstvo a ovlivnit tak volby ve svůj prospěch. Odhaduje se, že v měsících před volbami bylo zabito zhruba 200 lidí v důsledku politicky motivovaných nepokojů.

Poptávka po mačetách po volbách poklesla.

Dodatek: Steven Levitt tomu zase až tak moc nevěří.

Experimentální ekonomie v online světech

Po včerejší problematice danění virtuálních výdělků ještě jednou k prolínání reálného a virtuálního světa. Autoři EVE online, jedné z velkých online multiplayer her, oznámili, že do svého týmu přijali ekonoma. Eyjólfur Guðmundsson je profesorem islandské University of Akureyri a zabývá se experimentální ekonomií. Jeho úkolem bude mimo jiné zpracovávat čtvrtletní ekonomické zprávy pro virtuální svět a analyzovat vývoj ekonomických indikátorů. Rovněž se má zabývat výzkumem ekonomického chování hráčů - o data z těchto her je mezi experimentálními ekonomy velký zájem.

Reálné daně ve virtuálním světě?

Známé rčení říká, že se nelze vyhnout pouze dvěma věcem - smrti a daním. V počítačových hrách lze se smrtí ještě občas něco dělat. Hrozí ale, že daním se už nevyhnete.

V červenci má jedna z četných komisí amerického Kongresu přinést závěrečnou zprávu ze svého zkoumání, zda (mimo jiné) virtuální výdělky v rozsáhlých online hrách jako Second Life podléhají zdanění. A je docela možné, že komise dojde k závěru, že tomu tak skutečně má být.

Některé online hry uvádějí, že virtuální majetek má reálnou hodnotu a lze ho za určitých podmínek směnit za reálné peníze. Zdálo by se tedy ještě celkem normální, že pokud ke směně ze reálné peníze dojde, tak takový příjem (stejně jako jakýkoliv jiný příjem) podléhá zdanění - podobně jako je zcela reálným příjmem prodej postavy nebo vypěstovaného zlata přes eBay.

Komise ale může potenciálně zajít ještě dále. Podle některých názorů totiž podléhají zdanění i virtuální výdělky mající určitou reálnou hodnotu, aniž by ke směně za peníze došlo. Darované virtuální předměty by tak podléhaly darovací dani, děděný virtuální majetek zase dani dědické.

Pokud by tato varianta skutečně prošla, znamenalo by to nejen nezanedbatelné daňové povinnosti pro úspěšné hráče, ale také zodpovědnost provozovatelů za správné a ověřitelné zúčtování a převody. Zajímavou otázkou by pak například byly daňově uznatelné náklady - když musím zaplatit daň z velmi cenné useknuté dračí hlavy, kolik procent ceny kouzelného meče si můžu odečíst jako náklad?

Celé to zní směšně, ale vzhledem k historii rozhodování státních orgánů to není úplně nereálné. A virtuální světy by se takovým rozhodnutím staly zase o něco reálnější. Otázkou samozřejmě zůstává, zda zrovna o tohle někdo stojí.

iPhone, iPod a obchodní bilance

Není žádným tajemstvím, že Apple (podobně jako většina podobných firem) si iPody a iPhony nechává vyrábět v Asii. Mají tedy iPod a iPhone negativní dopad na obchodní bilanci USA? Ne nezbytně. A následující příklad také dokumentuje, jak čísla z obchodní bilance dokážou být zrádná.

Abychom mohli rozklíčovat, jak se dělí výnosy mezi jednotlivé země, musíme nejprve vědět, kdo vlastně dané zařízení vyrábí. Přesně tuhle otázku si klade Hal Varian v New York Times ohledně iPodu.