pátek 4. května 2007

Vliv daňové zátěže na hospodářský růst

Christina a David Romerovi z Berkeley se v 90. letech intenzivně zabývali dopadem monetárních šoků na ekonomický růst v USA. Nyní se jejich zájem přesunul ke studiu vlivu fiskální politiky.

Jejich nejnovější článek analyzuje vliv změn ve výši daní na hrubý domácí produkt. Zdálo by se, že se stačí podívat na vývoj časových řad HDP a míry zdanění (už tady vyvstává problém, protože zřejmě neexistuje jedna jasná ekonomicky relevantní míra zdanění) a provést nějakou chytrou korelační analýzu. Ale ve skutečnosti je to mnohem složitější.

Je totiž potřeba rozlišovat, co bylo příčinou jednotlivých změn v danění. Jako ilustrace může posloužit anticyklická fiskální politika, kdy vláda vyšší celkovou daňovou zátěží brzdí ekonomiku v období růstu, a naopak nižšími daněmi podporuje ekonomiku v době recesí (taková politika může být samozřejmě vyvolána automaticky pomocí známých keynesiánských stabilizátorů). Regresní analýza mezi daňovou zátěží a HDP selže, protože bude zdánlivě naznačovat, že vyšší daňová zátěž způsobuje vyšší růst HDP - klasický případ zdánlivé korelace, a nikoliv kauzality. Jiným příkladem je zvyšování daní v období korejské války, které však bylo doprovázeno ještě mnohem razantnějším zvýšením vládních výdajů, jež uměle vyvolaly hospodářský růst.

Manželé Romerovi se proto probrali Ekonomickými zprávami prezidenta, prezidentskými projevy a legislativními návrhy za posledních 60 let, aby izolovali daňové šoky, které byly jednoznačně cílené na zvýšení nebo snížení daní, pokud možno bez dalších průvodních efektů. Vytvořili tak časovou řadu exogenních změn v daňové zátěži.

Poté, co takto izolovali exogenní změny ve zdanění, je následná regresní nebo korelační analýza korektní. Dopad zvýšení poměru daňové zátěže k HDP o jeden procentní bod na HDP je vidět na následujícím obrázku.

Výsledek je překvapivě velký - již v průběhu necelých třech let vede zvýšení poměru vybraných daní k HDP o jeden procentní bod k poklesu HDP o 3%. Možná je to číslo až přehnaně vysoké - někteří se ptají, zda je použitá metodologie v pořádku. Romerovi jsou známí svým pečlivým přístupem (který jim vydobyl renomé v případě monetárních šoků), může však být sporné, zda se podobným způsobem dá analyzovat i fiskální politika. Už jen to, jak takový čistě exogenní šok rozpoznat a izolovat, může být předmětem polemiky. Ale i kdyby byl skutečný dopad jen poloviční (tedy daleko za hranicí jejich konfidenčního intervalu), je to pořád dost.

Další nezodpovězenou otázkou pak také zůstává, jaké z toho plyne doporučení pro fiskální politiku (obzvláště ve světle současných českých konkurečních návrhů na úpravu daňového systému). Přestože snížení daňové zátěže povede k růstu HDP, je třeba se ptát, zda bude růst HDP dostatečně vyšší na to, aby pokryl počáteční výpadek vybraných daní - pokud by tomu tak nebylo, musela by vládní politika říct, kde ušetřit na výdajové stránce.

Romerovi se tímto problémem zřejmě záměrně nezaobírají, protože jde poněkud mimo jejich analýzu. Jejich odhad vlivu změn v daňové zátěži na HDP je však tak velký, že možnost samofinancujícího se snižování daní by byla poměrně reálná.

Data jsou samozřejmě americká a výsledky tak nejsou přímo přenositelné na českou ekonomiku. V českém případě si analýzou časových řad nepomůžeme, protože ty jsou stále ještě tak krátké (když odečteme léta transformace, které nám o dnešním stavu nic neřeknou), že podobné odhady nemají smysl. Tady bychom potřebovali spíše nějaký smysluplně kalibrovaný makroekonomický model.

Žádné komentáře:

Okomentovat