Steven Levitt navrhuje zrušit tenure

Tenure kontrakty jsou na amerických univerzitách prostředkem, jak nabídnout dobrým profesorům jistotu pracovního místa. Tedy by měly být. Steven Levitt na Freakonomics Blog nesouhlasí a argumentuje pro jejich zrušení.

Vědecká kariéra v ekonomii na amerických univerzitách je ze začátku poměrně náročná. Po dokončení PhD studií je boj o asistentská místa na kvalitních univerzitách tvrdý a dostane se jen na ty nejlepší. Ani potom však boj nekončí. Nejlepší kariérní postup je tzv. tenure-track pozice. Ta po několika letech v ideálním případě dospěje k nabídce tenure, tedy dlouhodobému kontraktu s univerzitou, který dává velmi solidní jistotu profesorské pozice. Ne každý ale nabídku tenure dostane, takže asistenti v prvních letech zaměstnání velmi tvrdě pracují, aby se k tenure propracovali. Po získání tenure se však motivace k tvrdé práci poměrně snižuje. A to právě kritizuje Levitt. Zatímco před získáním tenure asistent dře jako blázen, po získání tenure se stává, že pracovní morálka poklesne dost hluboko. Motivace k vědecké práci je tak velmi asymetrická. Navíc univerzita má jen málo možnosti, jak se takového líného profesora, který má tenure, zbavit. Ten to samozřejmě ví, takže toho může i využívat. Samozřejmě, že zdaleka ne každý profesor se takto snaží systému zneužívat, ale možnost morálního hazardu se tu přímo nabízí.

Levitt tvrdí, že zrušení tenure by celému systému prospělo. Vědci by vyvíjeli pracovní úsilí rovnoměrně v průběhu celé své kariéry a riziko vyhazovu by je více motivovalo.

Levitt připouští, že vyšší riziko pracovní pozice by muselo být odměněno rizikovou prémií v podobě vyšší mzdy, tvrdí však, že pro ty obzvláště dobré by taková riziková prémie nemusela být vysoká, protože pro ně nepředstavuje tenure žádnou ochranu - nikdo je tak jako tak nepropustí. Sám by byl ochoten za 15.000 dolarů ročně navíc své tenure obětovat. Univerzity by tak na zrušení tenure moc netratily, naopak by byly schopny zbavit se neproduktivních profesorů.

Na celé věci vidím dva háčky. Tím prvním je fakt, že u profesorů, kteří nepatří mezi naprosté hvězdy a u kterých riziko propuštění potenciálně hrozí (výzkum je nevyzpytatelný a někdy se přes všechnu snahu nedaří) by ona riziková prémie byla o dost vyšší. Otázkou pak je, zda by se potom hvězdy spokojily s nižším navýšením mzdy než jen lehce nadprůměrní profesoři, o čemž dost pochybují. Náklady na odbourání tenure spojené s navýšením mezd tak mohou být podstatné.

Druhým faktorem je nevyzpytatelnost vědeckého výzkumu, obzvláště toho, který je na samé hranici našich znalostí. Tenure poněkud zmírňuje tvrdost známého "publish or perish" - prostě když se nedaří, je čas na další výzkum. Neexistence tenure by vedla k tomu, že by se vědci méně orientovali na nejtěžší problémy, jejichž rozřešení je nejisté. Ve snaze soustavně produkovat alespoň rozumně kvalitní výstup (majíce před sebou každoroční riziko ztráty pozice) by se soustředili na jednodušší, krátkodobější a populárnější problémy. Což je mimochodem přesně výzkum ve stylu Stevena Levitta. ;-))

Univerzity nikdo nenutí tenure udělovat (vždy se mohou se zaměstnanci dohodnout na individuálním zvýšení mzdy), přesto však tak dělají. Zřejmě k tomu mají důvod. Samozřejmě to může být jen důsledek stádního chování (když ostatní tenure udělují, my musíme taky) a celý systém je uvězněný v suboptimálním rovnovážném stavu. Pokud je morální hazard spojený s tenure skutečně tak velký, jak Levitt indikuje (netvrdím, že neexistuje, ale jeho rozměr nedokážu odhadnout), mělo by smysl zavádět dlouhodobé (avšak přesto ne neomezené) kontrakty třeba na pět nebo deset let. A nebo profesory motivovat i jinými prostředky. Z vlastní zkušenosti vím, že mnohem důležitější než jistota zaměstnání je spíš to, jak motivující je prostředí, ve kterém pracujete.