Autorská práva 4500 let po smrti autora?

Tak si to představují v Egyptě. Poslanci egyptského parlamentu chtějí přijmout zákon, podle kterého by Egypt vyžadoval poplatky za kopie uměleckých předmětů. Zákon by platil celosvětově a vztahoval by se například i na Chufuovu pyramidu, postavenou v 26.století před naším letopočtem.

Egyptská vláda tak k dokonalosti dohání debaty o tom, zda mají autorská práva trvat ještě 50, 70, či 90 let po smrti autora. A pro jistotu si výtěžek ponechá do své kapsy. Není však jasné, jak by chtěl Egypt poplatky v zahraničí vymáhat.

Egyptští poslanci argumentují tím, že z egyptských památek (údajně neoprávněně) těží jiní - například do Las Vegas přijíždí ročně 35 milionů návštěvníků, aby se mimo jiné podívali na kopie luxorských památek, zatímco do Luxoru zavítá "jen" 6 milionů lidí ročně. Peníze mají prý jít na opravu památek, tahle představa je však iluzorní - případné příjmy jen uvolňují prostředky původně určené na správu památek, které by nově pokryly jiné náklady egyptského státu.

Kdyby se egyptská vláda raději snažila zpříjemnit návštěvu Egypta, aby turisté například nemuseli jezdit na prohlídku historických míst s ozbrojenými eskortami, vydělala by jistě mnohem více. Je smutné, že země s jedním z největších kulturních dědictví lidstva se musí uchylovat k tak absurdním návrhům místo toho, aby se postarala o efektivní správu a využití svého kulturního fondu.

Do primárek v Iowě zbývá týden

A jak to vypadá na predikčních trzích?

U demokratů dál neochvějně vede Hillary Clinton, která nabírá zpět body ztracené v první polovině prosince. Barack Obama je na tom přesně obráceně - sice mnohem lépe než v listopadu, ale i tak v posledním týdnu rychle ztrácí. Ostatním kandidátům nejsou dávány prakticky žádné šance.

U republikánů je situace mnohem méně přehledná. Přestože Rudy Giuliani nikdy neměl tak silnou pozici jako Hillary Clinton u demokratů, stále by na tom výrazně lépe než ostatní kandidáti. V prosinci však o svůj náskok téměř přišel a dohnal ho Mitt Romney. Bez šancí však nejsou ani John McCain, který prožívá malé politické znovuzrození, a před Vánocemi často zmiňovaný Mike Huckabee. U republikánů tak budou první primárky velmi důležité.

Vánoce jako čas na dokončení článků?

Osel.cz zmiňuje studii, podle které v posledních letech výrazně narůstá počet článků, odeslaný do odborných časopisů v době Vánoc. Akademici tak zřejmě využívají času, kdy nemají tolik práce se studenty, aby dokončili nedodělky - a pilování finálních verzí rozhodně nepatří mezi ty nejoblíbenější činnosti. Autoři studie uzavírají:

I když je Štědrý den ideální příležitostí provést nerušeně důležité experimenty, apelujeme na kolegy vědce, aby vypnuli své laptopy a užili si aspoň trochu vánoční atmosféru.

Z vlastního pozorování musím potvrdit, že na studii rozhodně něco bude.

Teorie permanentního příjmu a výdaje za jídlo v čase

Milton Friedman přišel v roce 1957 s teorií, že lidé neodvozují svou spotřebu od výše svých aktuálních příjmů, ale od výše očekávaných příjmů v průběhu svého života. V dobách, kdy je příjem vyšší, by měli lidé spořit, a úspory utrácet v obdobích, kdy jsou příjmy nižší. Tahle teorie, rozpracovaná v řadě modelů, získala název hypotéza permanentního příjmu (permanent income hypothesis).

Myšlenka je to velmi jednoduchá, ale naráží na spoustu empirických pozorování, které ji zdánlivě jasně vyvracejí. Jedním z těchto pozorování je i skutečnost, že domácnosti, ve kterých jsou manželé kolem 55-60 roku věku, začínají prudce snižovat výdaje za jídlo. To je podle hypotézy permanentního příjmu úplně špatně - lidé by si měli v průběhu života naspořit dostatek peněz na to, aby se alespoň v jídle nemuseli příliš uskrovňovat.

Spravedlnost a efektivita amerických primárek

Americké primárky se blíží, již 3.ledna se začíná v Iowě. Systém výběru kandidátů na prezidenta u obou hlavních stran je zvláštní. Kandidáti procházejí posloupností primárních voleb v jednotlivých státech USA, které určí, který z kandidátů bude daným státem podpořen na celonárodní konferenci v létě 2008. První primárky se konají již zmíněného 3.ledna v Iowě, a poslední až v červnu. Všeobecně se má za to, že výsledky počátečních voleb ve velké míře ovlivňují rozhodování voličů ve státech, kde se primárky konají později. Ve státech jako jsou Iowa nebo New Hampshire, ačkoliv jsou jinak poměrně bezvýznamné, tak má volební kampaň nesmírnou intenzitu.

Co je horšího než hyperinflace?

Když není inflaci jak měřit.

Další pokračování z nekonečného seriálu o devastaci Zimbabwe přináší BBC news. Poté, co Robert Mugabe nechal zmrazit ceny, aniž by sanoval monetární politiku, došlo k jedinému možnému scénáři - obchody zejí prázdnotou, protože se do nich výrobcům nevyplácí dodávat. Zimbabwský statistický úřad tak čelí problému, jak vypočítat míru inflace, když v obchodech není zboží, podle které by šla inflace určit.

Chybějí i základní potraviny, které se však vesele prodávají na černém trhu za mnohonásobky oficiálně zmrazených cen, a to bez ohledu na vysoké tresty, které zúčastněným hrozí. Statistický úřad by tak mohl převzít ceny z černých trhů, ale jak Mugabemu zdůvodnit vytvoření cenového indexu z dat, které oficiálně neexistují?

Zmrazení cen je prakticky vždy kontraproduktivní. Žádná vláda nedokáže černému trhu zabránit a sankce jen dále zvyšují ceny, protože si prodávající do cen zahrnou rizikovou přirážku spojenou s nebezpečím potrestání. Kupujícím se navíc dále zvyšuje skutečná (stínová) cena o vlastní rizika a obtíže spojené s pololegálním obchodováním. To skutečnou míru inflace jen dále zvyšuje. Oficiálně udávaná míra inflace změřená ze silně nedostatkového zboží tak skutečnou inflaci značně podhodnocuje.

Keynes a volný obchod

V roce 1919 byl John Maynard Keynes z volného obchodu nadšený:

What an extraordinary episode in the economic progress of man that age was which came to an end in August 1914! ... The inhabitant of London could order by telephone, sipping his morning tea in bed, the various products of the whole earth, in such quantity as he might see fit, and reasonably expect their early delivery upon his doorstep.

Keynes (1919, p.10) The economic consequences of peace

V roce 1933 ale bylo vše jinak:

I sympathize, therefore, with those who would minimize, rather than with those who would maximize, economic entanglement among nations. Ideas, knowledge, science, hospitality, travel - these are the things which should of their nature be international. But let goods be homespun whenever it is reasonably and conveniently possible, and, above all, let finance be primarily national.

Keynes (1933, p.3) National self-sufficiency

Velká hospodářská krize Keynese silně ovlivnila. Naštěstí dnes žijeme ve světě, kde většina zemí Keynesovu změnu názoru nevyslyšela.

Zdroj: Buera, Monge-Naranjo, Primiceri (2007) Learning the wealth of nations [pdf]

Chtějí řetězce zničit své dodavatele?

Anketa u článku na aktuálně.cz, týkajícího se úvah o regulaci maloobchodních řetězců, se ptá, zda je třeba regulovat řetězce. Téměř 80 procent lidí zaškrtlo možnost "Ano, jinak by zničily dodavatele a pak si mohly dělat se zákazníky cokoliv".

Bylo by zajímavé zjistit, co by řetězce se zákazníky dělaly, kdyby skutečně dodavatele zničily. Pravděpodobně by pořádaly dny otevřených dveří v prázdných supermarketech, do kterých by nebylo co dodávat.

Maloobchodní řetězce ve skutečnosti nemají jediný důvod likvidovat dodavatele - tím by jen snížili konkurenci na dodavatelském trhu a umožnili ostatním dodavatelům, aby se vůči nim chovali monopolně. Ano, řetězce budou s dodavateli vyjednávat opravdu tvrdě (a také to tak dělají). Ale o skutečnou likvidaci rozhodně nemají zájem.

Je obdivuhodné, že redakce aktuálně.cz vyplodila anketní odpověď, která obsahuje tak fatální logický protiklad.

Zároveň ale tenhle příklad ukazuje, jak malou vypovídací schopnost mají takové ankety. Výsledky jakoby naznačují, že téměř 80% respondentů cítí určitou sociální zodpovědnost vůči dodavatelům a jsou ochotni platit vyšší ceny za potraviny výměnou za to, že řetězce umožní dodavatelům dosáhnout vyšších zisků. Realita je ale taková, že velká většina lidí dává při nakupování primární důraz na cenu bez ohledu na to, jak daný řetězec jedná se svými dodavateli.

A pokud si mám udělat představu o skutečných pohnutkách lidí na základě výsledků ankety nebo na základě reálného nákupního chování, jednoznačně volím druhou možnost.

Proč je Phillipsova křivka pro každou zemi jiná?

Protože záleží na geografii.

Alex Tabarrok na Marginal Revolution upozorňuje na zajímavý jev z oblasti ekonomické geografie. Gregor Smith totiž přišel na to [pdf], že japonská Phillipsova křivka vypadá jako Japonsko.

Náhoda? John Palmer z EclectEcon vzápětí přišel na to, že kanadská Phillipsova křivka vypadá jako Kanada. Alex sice poznamenává, že se oba výzkumníci pravděpodobně zbláznili, protože každý ví, že podle Marshallovské makroekonomie musí Phillipsova křivka vypadat jako Marshallovy ostrovy, ale není nic snažšího než vyvrátit Alexovo tvrzení dalším průkazným faktem.

Měsíční data pro Českou republiku skutečně geografickou závislost tvaru Phillipsovy křivky dokládají. Trochu to kazí jen malý výlet do Bratislavy a také nejnovější data úplně vpravo. Možná ale má Phillipsova křivka i prognostickou schopnost a naznačuje, že Češi brzy zaútočí na Tatry.

Ekonoblogosféra

Tematicky srovnané nejznámější ekonomické blogy přináší Portfolio.com (via blog Café Hayek, který patří do blogovací mafie na hayekovské George Mason University).

Statistiky, kterým není vhodné věřit

Když provádíte výzkum a chcete za každou cenu prokázat, že máte pravdu, existuje spousta způsobů, jak to udělat, aby nebylo snadné přijít na to, že výsledky nejsou úplně košer. Z hlediska vědy je to z dlouhodobého hlediska jedno - dobré metody a výsledky jsou právě ty, které přežily mnoho ověřování a lze se tak spolehnout na to, že nejsou výsledkem chyby nebo záměrného zkreslení výsledků. Není ale překvapivé, že ti, kteří jsou zaměření na krátkodobý užitek, se přesto budou snažit prokázat svou pravdu i za cenu svévolného zkreslení výsledků v naději, že na to nikdo nepřijde, nebo že až na to někdo přijde, tak už to bude jedno.

Přesto je i z hlediska krátkodobého úspěchu klíčové, aby výsledky studie nebyly úplně mimo mísu. A právě jednu takovou studii zmiňují Lidové noviny.

Firma Infopharm vypracovala studii o tom, kolik životů lze v České republice zachránit, pokud by se zavedlo plošné očkování proti pneumokokům:

„Propočítali jsme, že by se plošnou vakcinací dalo u dětí ročně zabránit 28 úmrtím,“ řekl Josef Suchopár z Infopharmu, který za peníze výrobce studii dělal.

Problém je v tom, že data ukazují, že ročně zemřou na nákazu pneumokokem nula až tři děti. Co na to Josef Suchopár?

„To jsou případy, kdy se jednoznačně ví, že dítě zemřelo na následky pneumokokové infekce,“ říká Suchopár. „Naše číslo je odhad případů, kdy pneumokok byl prvotní impulz a vyvolal kaskádu dějů, na jejímž konci byla smrt z jiné příčiny.“

Hmm, tak se dělají věrohodné studie. Opravdu bych chtěl vidět tu metodiku.

Akademický podvod masivních rozměrů

U nás se zabýváme tím, jestli Ivo Budil opisoval nebo neopisoval. Ať už je to jakkoliv, proti nedávnému rozsáhlému skandálu na poli teoretické fyziky je Budil žabař.

Všechno detailně popisuje článek na Ars Technica. Skupina mladých vědců a studentů, z nichž významná část byla z Turecka, si vytvářela publikace bezostyšnou copy&paste kompilací existujících článků. V některých případech okopírovali i abstrakt, jen změnili název. Dva PhD na Middle East Technical University v Ankaře tímto způsobem za 22 měsíců vytvořili 40 článků, než si toho někdo všimnul.

Co je však horší, tyto články se plagiátorům podařilo v desítkách případů úspěšně publikovat ve významných odborných časopisech. Jeden se dokonce dostal do Journal of High Energy Physics. Ušetřen nezůstal ani Czechoslovak Journal of Physics, kam se podařilo propašovat dva plagiáty. O tom, jak "podobné" (nebo spíš identické) některé práce byly, se je možné přesvědčit porovnáním originálu s plagiátem.

Nyní jsou již dotyčné články s omluvou stažené z webu. Někteří vědci se však domnívají, že je to jen vrcholek ledovce a že problém je daleko rozšířenější. To svědčí o tom, že hodnotící proces není příliš důkladný.

Nedokážu si dobře představit, že by něco podobného bylo v takovém měřítku možné u nejlepších ekonomických journalů (i když kdo ví, jak to chodí na lokální úrovni). Koneckonců si každý recenzent dnes může text článku kdykoliv vygooglovat na webu a najít tak případný skutečný originál. Řada ekonomů upozorňuje, že kvalita článků v řadě časopisů je kolísavá, ale takový plagiarismus na vysoké úrovni by byl ukrutnou ostudou. Neuvěřitelně dlouhý recenzenční proces (nezřídka v řádu let) při schvalování článků v ekonomických journalech, na který si mnozí oprávněně stěžují, tak má alespoň malou výhodu - že se na případné kopírování snad snáze přijde.

Rozhovor s Ľubošem Pástorem

Slovenský blog Radostná veda přináší rozhovor s Ľubošem Pástorem.

Ľuboš Pástor bezesporu patří mezi Čechy a Slováky, kteří to v ekonomii dotáhli nejdále. Je profesorem na Graduate School of Business na University of Chicago a jeho příklad ukazuje, že i našinec má šanci prorazit.

Maraton sice zaběhnu líp než Ľuboš, ale zase bych chtěl mít jeho publikace ;-).

K čemu jsou kontroly na letištích

Úřad pro bezpečnost dopravy (Transportation Security Administration) vypracoval studii, ve které zkoumal kvalitu bezpečnostních kontrol na letištích v San Franciscu, Los Angeles a na chigagském O'Hare.

Výsledky jsou katastrofální. V Chicagu se podařilo pronést bezpečnostními kontrolami materiál pro sestavení bomby v 60% případů. Ještě hůře dopadlo Los Angeles, kde se materiál nepodařilo objevit v 75% případů. San Francisco na tom bylo lépe, z pouhými 20% (USA Today zmiňuje, že v San Franciscu má narozdíl od Chicaga a Los Angeles bezpečnost na letišti na starosti soukromá firma).

Je pravda, že testy jsou přísné. Figuranti se nesnaží pronést celé bomby, ale jednotlivé součástky. Stejně tak je ale naivní, že si případný terorista ponese v kufříku bombu o velikostí cihly.

Celá studie ukazuje dvě věci. Zaprvé, případnému koncentrovanému úsilí provést bombový útok nemohou bezpečnostní kontroly zabránit - mohou ho jen znesnadnit. Taková snaha je sice chvályhodná, ale odradí jen méně odhodlané teroristické skupiny. Všichni tak létáme s vědomím, že pravděpodobnost útoku je prostě dost malá na to, abychom ji byli ochotni akceptovat.

Zadruhé, teroristické skupiny na letadla od 11.září 2001 prostě neútočí. Kdyby se o to cíleně snažily, tak se jim to i podaří a my už o jejich úspěších dávno víme ze zpráv.

Zvýšené bezpečnostní kontroly nejsou úplně zbytečné. Protože však stoprocentní bezpečnost nelze nikdy zajistit (to je stejné jako se statistickým testováním), je jen otázkou, jak daleko je s kontrolami třeba jít. Kontroly totiž stojí spoustu peněz a času a znepříjemňují život cestujícím - od front u detektorů, přes zabavování parfémů až po nucené vyklízení letišť v případě prolomení bezpečnosti (a to se nestává ojediněle). V určitém momentu totiž můžeme zjistit, že by bylo vynaložené úsilí a prostředky lepší věnovat na něco úplně jiného.

P.S. Paradoxně nejhorší "výslech" jsme nezažili v USA, ale na letišti v Praze před letem do Atlanty. Zaměstnankyně Delty brala svou roli velmi vážně a 20 minut nás "grilovala" otázkami ve stylu: "Opravdu jste po dobu svého pobytu v Čechách nikomu nepůjčoval svůj mobilní telefon nikomu cizímu? Mohl mít během pobytu v Čechách někdo bez vašeho vědomí přístup k vašemu laptopu?"

Jak vytvořit riskantní portfolio

United Auto Workers (UAW), odborová organizace sdružující zaměstnance v americkém automobilovém průmsylu, se (snad konečně) dohodla s General Motors na podmínkách, za kterých dojde k vyrovnání naakumulovaných budoucích závazků vyplývajících z lékařské péče, kterou je General Motors povinna hradit podle současných dohod. Závazky, jejichž diskontovaná současná hodnota je odhadována zhruba na 50 miliard dolarů, táhly General Motors nezadržitelně ke dnu. Že k dohodě nakonec dojde, bylo jasné dlouho předem (nikdo neměl zájem poslat General Motors do konkurzního řízení), otázkou jen bylo, jaké budou podmínky vyrovnání.

Podle současného návrhu by mohla UAW získat zhruba 17% podíl v General Motors. Stala by se tak největším akcionářem koncernu.

Ačkoliv vlastnický podíl dává UAW možnost výrazně promlouvat do řízení firmy nejen z pozice zástupců zaměstnanců, ale i spoluvlastníků, možná by šéfové odborů měli začít přemýšlet nad tím, jak diverzifikovat investiční portfolio - už v zájmu svých zaměstnanců. Riziko různých důchodových fondů řízených zaměstnavatelem a podobných budoucích závazků zaměstnavatele vůči svým zaměstnancům spočívá v tom, že krach zaměstnavatele dopadne na zaměstnance hned dvakrát - přijde o práci a zároveň se s velkou pravděpodobností rozplynou i budoucí pohledávky za zaměstnavatelem.

Dohodou mezi UAW a General Motors si zaměstnanci v tomto směru moc nepomohli - budoucí závazky převzala místo zaměstnavatele organizace, jejíž prosperita teď na prosperitě zaměstnavatele přímo závisí. Takhle se vyvážené investiční portfolio nebuduje.

Nobelova squadra

James Heckman (2000), Roger Myerson (2007), Gary Becker (1992), Robert Lucas (1995). Chybí už jen Robert Fogel (1993). Fotografie z pondělní tiskové konference

Autor: Fernando Perez

Hurwicz, Maskin, Myerson a Nobelova cena za mechanism design

Letošní laureáti Ceny Švédské centrální banky za ekonomii jsou trochu překvapující, i když si cenu rozhodně zaslouží.

Proč překvapující? Zaprvé - rozhodně nepatřili mezi často zmiňované horké kandidáty. Zadruhé - ačkoliv pracovali ve stejné oblasti, nikdy úzce nespolupracovali. Zatřetí - mechanism design je oblastí, která v současné době není předmětem primárního zájmu. Začtvrté - za související oblast teorie her získali Aumann a Schelling Nobelovu cenu před dvěma lety.

Nobelovu cenu za ekonomii pro rok 2007 získávají...

Leonid Hurwicz z University of Minnesota, Eric Maskin z Princeton University a Roger Myerson z University of Chicago. Komise ocenila jejich teoretickou práci v oblasti mechanism design.

Kdo získá Nobelovu cenu za ekonomii?

Nobelovy ceny za rok 2007 byly v pěti kategoriích již uděleny, ta poslední, Cena švédské centrální banky za ekonomii, získá své(ho) majitele v pondělí. Kdo by to mohl být?

Ekonomický citát pro dnešní den: Arbitráž

If an economist sees a five-dollar bill lying on the floor, he does not bend down to pick it up - he knows that the bill is not there, since arbitrage has got rid of it.

paraphrased by John Cochrane

Zimbabwe jako tragická ekonomická laboratoř

Robert Mugabe nejprve rozvrátil fungující ekonomické vztahy rozsáhlým znárodňováním. Díky administrativním úpravám měnového kurzu vytvořil kastu privilegovaných, kteří mají přístup k levným dolarům. Nadměrným tisknutím peněz roztočil inflační spirálu, která znehodnotila veškeré úspory v domácí měně. Nyní se snaží inflaci zastavit zmrazením mezd a cen v obchodech.

Důsledek? Obchody zejí prázdnotou, protože výrobcům se do nich nevyplatí dodávat. To ještě více šroubuje ceny na černém trhu - skutečná míra inflace se tak nesníží. Důsledek číslo dvě - vládě vyschly daňové příjmy z DPH, protože se v obchodech žádné zboží neprodává. A vláda dál tiskne peníze, aby pokryla své výdaje.

Přitom zastavení emise nových peněz je jediným způsobem, jak hyperinflaci zarazit - hyperinflační spirály jako ta v Zimbabwe jsou vždy jedině peněžním jevem. Takový krok bude bezpochyby bolet - ale jeho odkládání celou věc jen zhoršuje. Ovšem i když bude proveden, není vůbec jasné, jak chce Mugabe zbídačenou zemi dále vést. Vzhledem k tomu, že se současná elita nebude chtít svých výsad jen tak lehce vzdát, má Afrika zaděláno na další občanskou válku.

Jak na disertaci a vědecký výzkum

Alex Tabarrok se podělil o nejlepší rady, které kdy dostal ohledně akademické vědecké kariéry. Nejdůležitější je podle mě tahle:

Why are you doing this? Don't ever forget your answer to that question.

Don Lavoie

Ta další nezní zrovna potěšivě, ale co naděláte:

Keep your ass in the chair. If you work 6:00am to 6:00pm, you will outwork all the other academics around you.

James Buchanan

A konečně ta, ve kterou je třeba doufat:

The best dissertation is a done dissertation.

James Buchanan

Apple zlevnil iPhone a vrací zákazníkům peníze

Tuhle zprávu zaregistrovali všichni, kdo alespoň přičichli k technologiím. Apple se po dvou měsících prodeje svého (dosti drahého) iPhonu rozhodl k ojedinělému kroku a iPhone razantně zlevnil (z 599 na 399 dolarů). Finanční trh tomu porozuměl tak, že se iPhonu zase tak nedaří a poslal akcie Apple směrem dolů (už druhý den ale zase byly všechny ztráty srovnány, tohle mohla být skvělá příležitost pro insider trading). Obrovskou bouři nevole ale zlevnění iPhonů vyvolalo u spotřebitelů. Z opěvovaného Applu se stal symbol korporátní zvůle a zlevnění bylo pochopeno jako podvod na zákaznících.

Steve Jobs zareagoval bryskně a všem, kteří si koupili iPhone před zlevněním, slíbil stodolarový kredit na nákup Apple produktů. Tím masy zákazníků (alespoň částečně) uklidnil.

A co si o tom myslí blogující ekonomové? Steve Levitt je toho názoru, že Apple mohl jít ještě dál a vrátit zákazníkům celých 200 dolarů rozdílu. A zdůrazňuje, že lidé rozlišují, proč firma mění ceny:

If a firm raises prices because they cannot make enough of the product to satisfy demand (e.g. like they should have done with the Wii), consumers are likewise understanding. But when prices are raised and lowered strictly with the goal of extracting the most possible from consumers, people get upset.

Tyler Cowen naproti tomu vyzývá early adopters, aby přestali plakat a zamysleli se nad tím, proč si vlastně tak drahé hračky (gadgets) kupují. Kupují si je totiž proto, že si je kupovat chtějí, i při vědomí, že gadget následně zlevní a někdy je cenová křivka dosti strmá.

Pravda je taková, že ačkoliv ex ante je nákup drahého iPhonu pro technologické nadšence racionální, může být zrovna tak ex post racionální masový pláč nad prudkým zlevněním výrobku, obzvláště v případě produktů založených na módních trendech a sociální sounáležitosti, jakými moderní hračky Applu bezpochyby jsou. Masová akce totiž může vyvolat sebevyplňující efekt - odliv poptávky ostatních ovlivní i mou individuální poptávkovou křivku, zcela v souladu s Beckerovským modelem módního zboží.

Celý příběh tak ilustruje hned několik ekonomických principů naráz - diskriminace v čase, extrakce monopolní renty, sociální multiplikátor (např. Becker, Murphy 2000), racionální chování, kolektivní akce, sebevyplňující se očekávání a vícenásobná ekvilibria, to vše tady máte. Učebnice ekonomie v praxi.

Proč bodový systém přestává účinkovat

O tom, proč se po výrazném snížení nehodovosti na českých silnicích všechno zase vrací do starých kolejí, píše Libor Dušek na Leblogu (rozhodně stojí za přečtení). Libora vývoj nepřekvapuje a uvádí příklady empirických studií, které došly k podobným závěrům. Zmiňuje přitom dvě obvyklé hypotézy, proč po zavedení nového represivního opatření dojde nejprve k výraznému poklesu porušování pravidel, ovšem s časem tento efekt slábne - jednou z nich je systematické přeceňování pravděpodobnosti trestu (které ovšem není kompatibilní s racionálně jednajícími jedinci), druhou potom ambiguity aversion - averze k nejistotě.

Ani ředitelé firem nemají rádi tchýně

Do jaké míry má osobní život ředitelů (CEOs) firem vliv na výkonnost jimi řízených společností? Tímto problémem se zabývá článek ve středečním Wall Street Journalu. Osobní život ředitelů je předmětem zájmu jak akademiků, tak i finančních analytiků. Ukazuje se totiž, že některé osobní faktory mohou hrát významnou roli.

Kolik se nainvestovalo do obnovy New Orleans

Hurikán Katrina před dvěma lety zdevastoval New Orleans. Prvotní pomoc postiženým byla poměrně chaotická, ale co je mnohem horší, velmi nepřehledná je i následná obnova města.

Larry Kudlow cituje poslední čísla týkající se nákladů na obnovu. Americká vláda v průběhu dvou let od katastrofy nalila do postižené oblasti neuvěřitelných 127 miliard dolarů. Pro porovnání, roční HDP celého státu Louisiana je 141 miliard dolarů.

Například na obnovu domů a infrastruktury bylo vydáno 24 miliard dolarů. Přesto je bydlení stále nedostatek. Ve městě prudce stoupla kriminalita, statisíce lidí se do New Orleans dosud nevrátily a mnozí z nich se již ani nikdy nevrátí. Vládní investice do obnovy jsou předmětem neuvěřitelného plýtvání, porovnatelného v poslední době snad jen s válkou v Iráku. Přes obrovské investice zůstává situace v New Orleans špatná a vyhlídky nejsou právě nadějné.

Mnozí lidé jsou toho názoru, že New Orleans, které z velké části leží na nestabilním podloží pod hladinou řeky Mississippi a sousedního jezera Pontchartrain, nemá smysl dále obývat a vládní pomoc se měla spíše využít na přesídlení stávajících obyvatel. Kdyby se například vyčerpané vládní prostředky rozdělily přímo mezi obyvatele New Orleans, vyšlo by na každého 425 tisíc dolarů.

Larry Kudlow má jiný nápad - udělat z New Orleans zvláštní ekonomickou zónu. Zavést nulové daně z příjmů realizovaných na daném území, ponechat jen daň z prodeje (americká obdoba DPH). Pokud by soukromý kapitál uznal, že má smysl udržovat New Orleans při životě, příliv investic by byl obrovský. Ze státu, který byl i před Katrinou jedním z nejméně rozvinutých v rámci USA, by se mohl stát prosperující region.

Kudlowův nápad neřeší investice do hrází a obnovu páteřní infrastruktury - do těchto oblastí by nejspíše i tak musela investovat federální vláda. Ale soukromý kapitál by mohl New Orleans přetvořit v malý ekonomický zázrak.

Kudlowova myšlenka by však také měla dvě velké skupiny odpůrců. První z nich tvoří ti, kteří mají strach o zachování tradičního rázu města. Pro Američany je New Orleans součástí jejich historie a mnozí z nich si nedokážou představit, jak skloubit rozsáhlou modernizaci s tradicí.

Druhou skupinu odpůrců by byly okolní státy. Takové vedlejší Mississippi na tom není hospodářsky mnohem lépe a asi by těžce neslo rozsáhlé daňové výjimky pro svého souseda - ze strachu o to, že odliv zájmu investorů by byl mnohem vyšší než potenciální pozitivní spillover efekty z rozmachu Louisiany. Opozice by se asi našla i u mnohých dalších států Unie.

Pokud by se však tyhle dvě otázky podařilo vyřešit, byly by takové pobídky pro příchod soukromého kapitálu do města obrovským přínosem. Naděje na normální život v New Orleans existuje. Ačkoliv velká část původních obyvatel nemá (alespoň zatím) o návrat do města zájem, přilákala postupná, i když pomalá obnova města tisíce hispánských imigrantů, kteří se nechají zaměstnávat na stavbách jako řemeslníci a dělníci a chtějí jediné - práci, aby si mohli vybudovat živobytí.

Má Kjótský protokol smysl?

V dřívějším příspěvku jsem psal o tom, že vysoké ceny benzínu snad konečně přimějí Američany k přechodu k efektivnějším automobilům. Otázkou však zůstává, jaký bude mít taková změna dopad na globální emise - a je třeba říct, že mizivý. Celosvětově nebude v příštích dekádách hrát roli to, co udělají rozvinuté země na obou stranách Atlantiku, ale co se stane ve zbytku světa - a tím "zbytkem" se tady rozumí pět šestin světového obyvatelstva.

Mají tedy smysl snahy omezovat emise v rozvinutém světě, shrnuté například v Kjótském protokolu? Mají, i když přímý dopad Kjótského protokolu nebude z globálního hlediska klíčový - právě proto, že se nevztahuje na rozvojové země v čele s Čínou a Indií. Nepodepsaly ho sice ani USA, ale to z hlediska přímého dopadu na růst objemu emisí nemá tak velký význam. USA sice mají velmi vysokou úroveň emisí na obyvatele, ale obrovské nové přírůstky lze v blízké budoucnosti čekat právě spíše v rozvojovém světě (a Kjóto je právě spíše o tom, jak zarazit další nárůst).

Přesto významné kladné efekty snižování emisí v rozvinutém světě existují. První z nich je psychologický - rozvojové země musí nejprve vidět, že to rozvinutý svět myslí opravdu vážně. Druhý efekt je technologicko-ekonomický. Přechod k moderní ekonomice byl u dnešních rozvinutých zemí spojen s velkým nárůstem energetické náročnosti a prudkým zvýšením emisí. Stačí si vzpomenout na londýnský smog z 50. let minulého století. V minulých dvou stech letech touto cestou prošla miliarda lidí. Teď se na to chystá miliard pět.

Rozvinuté země budou těm rozvojovým těžko vysvětlovat, že ony touto cestou jít nemohou. Význam nemá ani rozsáhlá rozvojová pomoc s cílem zlepšení ekologických standardů - účelnost takových programů je většinou pochybná.

Pokud však bude rozvinutý svět vyvíjet a masivně nasazovat energeticky vysoce efektivní technologie, dojde k jejich zlevnění a rázem budou finančně dostupné i pro rozvojový svět. Rozvojové země tak budou schopné a ochotné přeskočit onu fázi ekonomického rozvoje spojenou s nasazováním levných, ale neekologických technologií. I když pro některé rozvíjející se země (třeba pro Čínu) už je v tomto směru už pozdě.

Připadá vám, že je reklamy příliš?

Tak to jste ještě nečetli zářijový Vogue. Z 840 stran časopisu je 727 stran reklamy. Na vlastní obsah tak zbývá 13 % plochy.

Via Marginal Revolution.

Vyšší dolarové ceny benzínu se začínají projevovat

Ceny benzínu v USA se od roku 2000 zvedly trojnásobně. Dnes se za nejlevnější regular benzín v Chicagu platí kolem 3,25 dolaru. Dopad na poptávku po benzínu zatím není znatelný, protože Američané budou těžko omezovat ujeté míle a na to, aby se projevil přechod k efektivnějším autům, zatím neuplynula dost dlouhá doba. Přesto však k posunu začíná docházet.

Papírový Wall Street Journal píše, že podle ekologické organizace Environmental Defense došlo v roce 2005 k meziročnímu snížení objemu emisí z nových vozidel v USA o 3%. Zdá se to málo, ale za posledních téměř dvacet let nebyl žádný meziroční pokles zaznamenán. K tomu, abychom mohli udělat nějaké průkaznější závěry, budou ještě zapotřebí novější data, ale podle nálady ve společnosti to vypadá nadějně - o efektivnosti vozidel a dopravy vůbec se mluví daleko více než dříve. Samozřejmě však potrvá ještě dlouhou dobu, než se obmění celý vozový park. A nakonec zbývá otázka, jaký bude mít tento trend vliv na globální emise - a ten zřejmě nebude příliš vysoký.

Co čtu: Benoit Mandelbrot, Richard Hudson - The (mis)Behavior of Markets

Benoit Mandelbrot je jedním z otců fraktálové geometrie a po celý život (nyní mu je 82 let) se snažil aplikovat fraktály v nejrůznějších oblastech aplikované vědy. V knížce The (mis)Behavior of Markets Mandelbrot popisuje trnitou cestu k aplikaci fraktálové geometrie při modelování vývoje cen finančních instrumentů.

Kniha je psaná pro laiky (možná až zbytečně laicky) a její hlavním cílem je argumentovat proti stávající finanční teorii založené na stochastických procesech s normálními rozděleními (Brownian motions). Fakt, že vývoj cen aktiv nemá právě normální rozdělení, je dlouho znám a existují modely, které mají tuto diskrepanci korigovat (např. GARCH procesy a jejich varianty). Ty jsou rozšířením původního Brownova pohybu s nezávislými změnami.

Mandelbrot naproti tomu nabízí od základů nový model, založený na zcela jiném principu - fraktálové geometrii. Mandelbrotovy modely skutečně generují data, která vypadají jako velmi realistické časové řady z finančních trhů. Problémem však je, že těmto modelům chybí ekonomický podklad. Fraktálové modely tak sice můžou být schopné chování cen akcií popsat, nikoliv mu však porozumět.

Knížka není ztrátou času, ale do špičky také nepatří. Mandelbrot se místy trochu zbytečně staví do pozice zneuznaného vědce (ač je přitom vědcem velmi uznávaným), který stále upozorňuje na vážné trhliny ve finanční teorii, ale nikdo ho neposlouchá. Současná finanční teorie sice zdaleka není dokonalá, ale nevypadá to, že by ji fraktály mohly nahradit.

Nejzajímavějšími částmi knihy jsou tak výlety do historie finanční teorie a životní příběhy zakladatelů moderních financí - od Bacheliera, přes Markowitze, Sharpa, až po Blacka se Scholesem.

Americká prohibice - jak vznikla a proč byla zrušena

Donald Bodreaux na stránkách Pittsburgh Tribune-Review píše o tom, proč byla v roce 1920 uzákoněna prohibice - a proč byla v roce 1934 zase zrušena.

Obvyklé vysvětlení říká, že prohibice byla zavedena proto, aby se zabránilo rostoucímu alkoholismu. Když se následně ukázalo, že jediným důsledkem byl rozmach organizovaného zločinu vydělávajícího na nelegálním alkoholu, byla prohibice opět zrušena.

Jak outsourcovat demonstraci

V USA je spousta skupin - politických, profesních, či náboženských - které rády proti něčemu demonstrují. Malé demonstrace zejména ve Washingtonu jsou na denním pořádku. Ve velkých městech se často objevují odborářské skupiny zaměstnanců ve stavebnictví, které protestují u staveb, jejichž investoři zaměstnávají dělníky, kteří nejsou členy odborů. Jejich cíl je jediný - přimět investory, aby zaměstnali členy odborů, kteří však požadují vyšší mzdu.

Takový protest má však háček - je časově náročný. Řemeslník sdružený v odborech si může vybrat - půjde protestovat, nebo raději bude vydělávat. Některá odborářská sdružení, například sdružení tesařů United Brotherhood of Carpenters, však prokázala dostatek ekonomického myšlení - a začala demonstrace outsourcovat [Washington Post]. Co na tom, že je to v přímem rozporu s jejich obvyklou rétorikou - je to levnější a plní to účel.

Odborářské skupiny najímají bezdomovce, důchodce a studenty, kteří každé ráno přijdou, dostanou transparenty, instrukce a po skupinách se rozejdou po městě. S každou skupinou jdou dva nebo tři členové odborů, kteří organizují provolávání hesel a dohlížejí, že najatí demonstranti demonstrují tak, jak mají. Někteří šikovní demonstranti, kteří hrají na hudební nástroje, si tak vydělají i 12 dolarů za hodinu, a z profesionálního demonstrování si udělali slušné zaměstnání.

Vedení dotyčných odborářských skupin se k těmto praktikám pochopitelně nechce moc vyjadřovat. Jiné odbory se k těmto praktikám uchylovat nechtějí, protože to podle nich podrývá principy, na kterých jsou odborářské skupiny založeny. Tesaři jsou jiného názoru a očividně se řídí heslem o účelu světícím prostředky.

Via Marginal Revolution

Proč firmy nemají rády volný trh

Existuje poměrně rozšířená, avšak mylná představa, že firmy podporují volný trh, protože jim to umožňuje dosáhnout co nejvyšších zisků. Ve skutečnosti je to však přesně naopak. Firmy dosahují nejvyšších zisků tam, kde volný trh nefunguje.

Na fungujícím volném trhu operuje velké množství firem, které si vzájemně konkurují. Firmy, které fungují neefektivně, z trhu odejdou. Jakmile jedno odvětví začně dosahovat vyššího zisku než ostatní odvětví, přiláká to nové firmy, jejichž přítomnost na trhu sníží ceny a tím i zisky jednotlivých firem.

Samozřejmě, že jednotlivé firmy mohou dosahovat vyššího než obvyklého zisku i na volném trhu. Je to však díky tomu, že mají lepší technologie, nebo dokážou efektivněji využívat zdroje, a tím přinášet zákazníkům lepší a levnější služby. Vyšší zisk je odměnou za inovace a efektivitu. Je motivátorem k tomu, aby firmy poskytovaly svým zákazníkům co nejlepší služby. Jakmile technologii získají i ostatní firmy, nezbývá firmě, pokud si chce udržet vyšší zisk, než přijít s dalším zlepšením.

Rozhovor: Ivo Možný

S profesorem sociologie Masarykovy Univerzity Ivem Možným udělaly rozhovor Hospodářské noviny. Jednoznačně stojí za přečtení. Ivo Možný má velmi racionální pohled na věc.

O imigraci, stárnutí populace a penzijní reformě:

HN: Jenže i tak bude na penze a zdravotní péči vydělávat čím dál méně lidí, protože se rodí málo dětí.

Ivo Možný: To není tak jednoznačné. Jak bude společnost stará, záleží na tom, kolik budeme mít odvahy na systematickou přistěhovaleckou politiku. Když jsem před deseti lety říkal Vladimíru Špidlovi, že potřebujeme milion přistěhovalců, znělo to legračně. Ale dnes už jich máme 300 či 400 tisíc.

Pořád se mluví o penzijní reformě - ale stejně důležitá je reforma imigračních pravidel, protože ze svých vnitřních zdrojů celý systém neudržíme. Přistěhovalecká, důchodová a rodinná politika tvoří jeden celek; kdo to v politice nepochopí, ničeho nedosáhne.

O transformaci ekonomiky a sebevraždách:

HN: V knize Česká společnost píšete, že u nás klesl počet sebevražd nejvíc v postkomunistických zemích. [...] Máte pro to nějakou teorii?

Ivo Možný: Pro mě je to jeden z nejsilnějších argumentů ve prospěch teze, že se u nás transformace povedla relativně nejlépe. V celém bývalém komunistickém bloku stoupla během společenských turbulencí sebevražednost. Jen tady ne.

Ivo Možný také prosazuje názor, že by se měly univerzity vyprofilovat na elitní výzkumné a potom na výukové, jejichž dominantní úlohou by bylo vzdělávání. Roztříštěnost výzkumu škodí.

HN: Co se musí na českých univerzitách změnit, aby se dostaly na evropskou úroveň?

Ivo Možný: Potřebujeme dvojí rozdělení. První je podle úrovně vzdělání: bakalářské, magisterské a doktorandské. Když jsem poprvé rozdával bakalářské diplomy, stačila mi na to pracovna, protože je nikdo moc nechtěl. Ale dnes se rozdělení na tři stupně víceméně povedlo.

Teď potřebujeme i rozdělení škol podle jejich kvality a smyslu. Musí být univerzity C, které učí z učebnic napsaných profesory z univerzit B, kteří se opírali o výzkumy učitelů z univerzit A. Jinými slovy: A jsou školy, které drží krok se světovou vědou, B kombinují vědu a výuku a na C se prostě jen učí, nedělá se tam žádná věda.

Patenty se v podstatě nevyplatí, přesto je firmy přihlašují

O výhodách a nevýhodách systému patentového práva jsem psal nedávno. Cílem patentového práva je poskytnout vynálezcům motivaci k jejich činnosti tím, že jim poskytuje dočasný monopol k jejich vynálezu. Patentové právo však trpí neefektivitou způsobenou časovou nekonzistencí - zatímco ex ante je výhodné monopolní ochranu slíbit, aby byli vynálezci motivovaní k investicím do výzkumu, ochrana se stává ze společenského hlediska neefektivní, jakmile byla daná věc vynalezena.

Někteří ekonomové, jako třeba Michele Boldrin a David Levine tvrdí, že patentová ochrana se v dnešní době přežila a že bylo by lepší ji odstranit. Tento názor nyní získal další zastánce.

Učitelky v Zimbabwe se živí prostitucí

Další z příspěvků o Zimbabwe, aneb na téma jak zničit slibně se rozvíjející zemi, přináší Times Online. Tentokrát o tom, jak ubývá učitelů, protože nemají šanci se ze svých platů uživit. Článek, vyprávějící příběh učitelky, která si přivydělává prostitucí, může být hodně přibarvený, ale přes to všechno dokládá, že v Zimbabwe lépe už bylo. A tady máme některá ekonomická fakta z něj.

Dvě novinky ze světa ekonomického blogování

Nedávno jsem uvedl seznam ekonomických blogů, které stojí (alespoň podle mého) za zaznamenání. Jeden ze čtenářů uvedl v komentářích odkaz na Leblog, česky psaný blog o právu a ekonomii. Nyní se k týmu autorů Leblogu přidal Libor Dušek z CERGE-EI.

Druhá novinka se týká projektu neporovnatelně většího, i když ne českého. CEPR ve spolupráci s dalšími evropskými institucemi spustil blog Vox, zabývající se ekonomickým výzkumem aplikovaným na evropskou hospodářskou politiku. Mezi přispěvateli je to jeden těžký kalibr vedle druhého - Bhagwati, Blanchard, Cecchetti, Kilian, Krugman, Rogoff, Tabellini, Tirole, Woodford, a to je jen namátkový výběr. Jedná se o směsici lidí často s dost odlišnými názory, to ale není na škodu. Zatímco většina blogů je one-man show, Vox je organizovaná záležitost. Čas ukáže, který ze směrů je více životaschopný. Vox zatím vypadá nadějně.

Bloggeři přidělávají klasickým médiím vrásky na čele

Zatímco IT sektor v Silicon Valley už opět kvete, mají média zabývající se oblastí informačních technologií čím dál těžší život. Klasické IT časopisy se potýkají s poklesem reklamních příjmů v řádech desítek procent. Business 2.0 ztratil za rok 21,8% příjmů z reklamy, PC Magazine dokonce 38,8%.

Příčinou je rozmach technologických blogů. Bloggeři jsou nadšenci, mají informace dříve, rychleji je publikují a přidávají zasvěcené komentáře. Navíc kolem sebe vytvářejí komunity dalších nadšenců píšících do diskusních fór, což dále zvyšuje informační úroveň. Psaný projev může někdy skřípat, ale to je čtenářům viditelně jedno - důležité je mít věcný a rychle aktualizovaný obsah.

Michael Arrington z TechCrunch například nedávno přiznal, že reklamní příjmy z jejich blogu dosahují řádově 200 tisíc dolarů měsíčně. To už konkurence i pro zaběhnutá média. A takových blogů může na zelené louce vyrůst prakticky libovolné množství. Bloggeři nemají manažery, editory, nebo sekretářky. Publikační náklady jsou tak prakticky nulové - nákladem je pouze vlastní čas, jenže mnozí z nich mají psaní o technologiích jako koníčka. Stačí si vzpomenout, jak u nás začínal například Patrick Zandl.

Ekonomové rakouské školy pro podobný vývoj rádi používají termín creative destruction. Jedno odvětví je přirozeným vývojem nahrazeno jiným - plnícím stejnou funkci, ale jinými prostředky. Obě samozřejmě mohou vedle sebe koexistovat, ale firmy z tradičního odvětví se musí smířit s tím, že přišly o své dominantní postavení.

Zároveň je dobré si uvědomit, že udržovat takové umírající odvětví při životě jakýmkoliv umělým způsobem (například státními dotacemi) je bezpředmětné. Smysluplná může být podpora lidem, kteří musejí takové odvětví opustit a najít si jinou práci (od toho také máme podporu v nezaměstnanosti). Ale dotace sloužící k tomu, aby neperspektivní odvětví dále přežívalo, jsou jen vyhazováním peněz.

Hotovo!

Alespoň pro letošek. Dnešní večer bude po dlouhé době zase opravdu odpočinkový. Bylo toho dost, stálo to za to, ale teď zase na chvíli zpět do Čech. A 24. září začínáme další kolo.

Harry Potter, globalizace a nerovnost

Kdo byl lepším autorem? Homér, William Shakespeare, J.R.R. Tolkien nebo Joanne Rowling? Určitě se to nedá porovnat. Joanne Rowling byla ale každopádně první autorkou, které její knížky vydělaly miliardu dolarů.

Je to proto, že by byla lepší, než ostatní? Těžko. Alex Tabarrok ale přináší jednoduché vysvětlení - může za to globalizace.

Zatímco Homér si mohl vydělávat pouze tím, že sám deklamoval svá díla, Shakespeare měl k dispozici Globe Theater a mohl nechat hrát herce. Tolkien mohl svůj talent rozšířit v knihách prodávaných po celém světě. A k dokonalosti to nyní dotáhla Joanne Rowling se svým Harry Potterem.

Harry Potter je první knížkou s opravdu globálním marketingem - a nekončí to knihou, ale pokračuje filmy a souvisejícím zbožím. Zaslouží si Joanne Rowling svou miliardu? Proč ne, když dělá svou tvorbou radost desítkám milionů lidí po celém světě.

Globalizace funguje jako pákový efekt - s dobrou myšlenkou oslovíte celý svět. Logicky tím vzrůstá nerovnost, protože úspěšné projekty přinášejí obrovské výdělky, přestože marže mohou být zanedbatelné. Je na tom něco špatného? Abychom na to mohli odpovědět, je potřeba nejprve zjistit, kdo (jestli vůbec někdo) na tom prodělá.

Čtenáři získávají knihu, která se jim evidentně líbí. Joanne Rowling zároveň prudce zvýšila zájem o četbu všeobecně, takže její úspěch vůbec nemusí být na úkor ostatních autorů. A pokud ano, tak z trhu odpadnou ti nejslabší autoři, o které není zájem (nejedná se přitom o autory "náročné" literatury, protože ti mají svůj okruh čtenářů, které Harry Potter neodláká). Skok od Tolkiena k Joanne Rowling není o nic horší než od Shakespeara k Tolkienovi, nebo od Homéra k Shakespearovi.

Jak daleko může globalizační trend pokračovat? Ten největší přelom je už za námi. Harry Potter zasáhl celý rozvinutý svět naráz. Je pravda, že se globalizace bude dále prohlubovat a rozšiřovat o dnešní rozvojové země, ale to bude znamenat zvětšování trhu v řádech desítek procent, ne násobně, jako tomu bylo dosud. První globalizační revolucí v literatuře byl vynález knihtisku, tou druhou potom rozmach celosvětového marketingu z konce 20.století.

S tím, jak globalizační tempo poleví, se začne nerovnost opět snižovat - průměrný autor bude superhvězdy dohánět, prostě proto, že superhvězdy už nebudou mít kam růst. Je možné, že při tom dojde k určité koncentraci. Vzhledem k tomu, že dnes je na trhu mnohonásobně více literatury než je člověk schopen zkonzumovat, to nebude mít na čtenáře velký negativní dopad. Kromě toho bude opačným směrem působit jiný fenomén - pokles distribučních nákladů. S rozvojem technologií poklesnou bariéry pro vydání knížky na nulu, protože její stažení do elektronické čtečky, případně kusové vydání nebude zatíženo prakticky žádnými fixními náklady. Začínající autoři, kterým by dříve knížku nikdo nevydal, to tak budou mít díky globalizaci mnohem snazší.

Interview s Jamesem Heckmanem

Rozhovor je už poněkud starší, z roku 2005, ale přesto zajímavý. S Heckmanem hovořil Douglas Clement z časopisu The Region, publikovaného minneapoliským Fedem. Heckman dostal Nobelovu cenu v roce 2000, to ho však nijak nepřimělo k tomu, aby snížil své pracovní tempo. Rozhovor je dlouhý, ale přínosný pro každého, kdo se zabývá trhem práce a ekonomií vzdělávání.

Jak řidiči obchodují s trestnými body

I ve Francii funguje bodový systém. Za 12 bodů na přestupcích musíte na 6 měsíců odevzdat řidičák a poté znovu složit testy. S masivním nasazením automatických radarů se tak prudce zvýšily počty nasbíraných bodů - jen za minulý rok bylo prý zabaveno 70 tisíc řidičských průkazů.

Článek na Times Online popisuje, jak bodový systém dal vzniknout nové ekonomické aktivitě - trhu s trestnými body. Řidiči s čistým záznamem nabízejí své nespotřebované body těm, kterým hrozí zabavení řidičáku. Podobně to funguje i ve Španělsku, kde se podle odhadů tímto způsobem měsíčně zobchodují body v hodnotě 30 milionů euro.

Ve Francii je za přestupek primárně zodpovědný vlastník auta. Pokud však na záběru z radaru není řidič rozeznán, může se vlastník jednoduše domluvit s někým, kdo se za něj přizná. Nepřekvapí, že se tímto způsobem může obchodovat s body v rámci rodiny. Některým lidem ale už ani to nestačí. Na eBay jsou tak běžně k nalezení inzeráty, které body nabízejí. Ceny se liší - v Paříže je to zhruba 300 euro za bod, ve venkovských oblastech až 1500 euro. Je vidět, že i zde konkurence funguje.

Obchod s body má i zajímavý dopad na statistiky. V posledních letech se například prudce zvýšil počet překročení rychlosti spáchaný řidiči staršími 65 let. Není těžké uhádnout, odkud vítr vane.

Policie je proti obchodu s body v podstatě bezmocná, protože vzhledem ke špatné kvalitě fotografií z automatických radarů nelze řidiče rozeznat. Pátrání po křivých svědectvích je obtížné a nemá výsledky. Policisté se tak podle ministra vnitra zaměřují jen na nejkřiklavější případy, například když je vyfotografována 84letá babička řídící rychlostí 200 km/h v neděli v pět hodin ráno poblíž nočního klubu.

Ptáci nad Ontariem

Jaro, hejna ptáků se vracejí z jihu. Lake Ontario je přirozenou hranicí při jejich tahu zpět do Kanady, takže se na jeho jižních březích často zastavují.

Captcha a stodolarový laptop

Boj proti spamu je věčný. Spammeři se snaží automatizovat činnosti jako generování emailových účtů nebo vkládání spamovacích komentářů do diskusních fór. Jednou z logických metod, jak se proti komentářovému spamu servery brání, je i captcha - tedy úkon, který musí uživatel vykonat, aby dal najevo, že je člověk a ne robot vkládající automatický spam. Captchu známe všichni - nejčastěji má podobu obrázku se zkreslenými číslicemi a písmeny, které se musejí vepsat do příslušného formuláře.

Zase o něco více paranoidní imigrační kontroly

Chicagské letiště O'Hare je mezi těmi šťastnými místy, na kterých dojde k rozšíření identifikačních kontrol při vstupu do USA. Zatímco nyní se fotografuje obličej a snímají otisky z obou ukazováčků, nyní přibude zbývajících osm prstů. Chystá se i biometrie obličeje a scan oční duhovky.

A k čemu to bude? K ničemu. Kdo se opravdu potřebuje do USA dostat za každou cenu, vezme to jinudy.

Giffenův statek konečně nalezen?

Důchodově kompenzované poptávkové křivky mají záporný (přesněji nekladný) sklon. To je jedno ze základních tvrzení mikroekonomické teorie a platí za velmi slabých předpokladů (v podstatě stačí weak axiom of revealed preference). S nekompenzovanými (Marshallovskými) křivkami to však může být jinak - ačkoliv substituční efekt zvýšení ceny bude vždy záporný, důchodový efekt může teoreticky výsledný směr změny poptávaného množství obrátit.

Takové statky, u kterých vede zvýšení ceny ke zvýšení poptávaného množství, se nazývají Giffenovy statky. Nikdo však zatím nedokázal věrohodně potvrdit jejich existenci v reálném světě. Giffenův statek totiž musí splňovat předpoklady, které jsou vzájemně poměrně protichůdné - například musí být současně méněcenný a zároveň nemít dobré substituty. Jenže právě méněcenné statky obvykle dobré substituty mají. Giffenův statek musí rovněž tvořit podstatnou část výdajů spotřebitele - jenže méněcenné statky jsou naopak úzce definované. Takže není překvapivé, že Giffenovy statky zrovna nejsou každodenním úkazem.

Klasickým učebnicovým příkladem Giffenova statku jsou brambory v době irského hladomoru v 19.století. Levné brambory tvořily podstatnou část jídelníčku chudých Irů. Jakmile přišla neúroda, brambory zdražily. To mělo takový dopad na rozpočet irských domácností, že musely vyškrtat většinu dražších potravin. Tyto dražší potraviny však domácnosti musely nahradit něčím jiným - a vzhledem k tomu, že méněcenné brambory byly stále ještě nejlevnější, zvýšily domácnosti poptávku po nich.

Alfred Marshall pojmenoval Giffenův statek podle Roberta Giffena, který měl údajně v britském parlamentu svědčit o irském hladomoru a tento paradox popsat. V Giffenových pracech se však nepodařilo nic takového najít. V roce 1999 navíc Sherwin Rosen ukázal [Sherwin Rosen (1999) Potato Paradoxes, pdf], že se chování poptávky po bramborách v době irského hladomoru dá dobře popsat modelem, kde brambory slouží jako sadba pro další rok - tím však brambory přestávají být Giffenovým statkem. Rosen pak vyzývá k nalezení nového příkladu:

Since the Giffen paradox is not useful for understanding the Irish Experience, Is it asking too much for future writers of elementary texts to find another example? Fictions have no place in the teaching of economics.

Hledání věrohodného Giffenova statku se věnovala řada lidí. Giffenovské chování bylo popsáno například v laboratorních experimentech - ale to není právě realita. V praxi se vědci zaměřovali hlavně na základní potraviny a chudé domácnosti v rozvojových zemích.

Robert Jensen a Nolan Miller nyní přišli s článkem Giffen Behavior: Theory and Evidence (na kterém pracovali řadu let), ve kterém se na mikro datech snaží prokázat, že poptávka po rýži a pšenici u velmi chudých domácností v některých oblastech Číny vykazuje Giffenovské chování. Uvidíme, jestli se rýže v Číně ujme jako nový učebnicový příklad.

Jaký je přínos jedničky basketbalového draftu?

V americké NBA funguje každoroční draft na podobném principu jako v NHL - nejhorší týmy mají větší pravděpodobnost, že si budou moci v příštím roce vybírat mladé hráče jako první. Cílem je dosáhnout větší vyrovnanosti ligy - ta znamená i větší atraktivitu a větší příjmy.

Darren Rovell ze SportsBiz spočítal, že první volba v draftu NBA má cenu téměř 6,5 milionu dolarů už v prvním roce po příchodu hráče. Jak k tomu došel? Spočítal příjmy ze zvýšené návštěvnosti a lepšího prodeje vysílacích práv spojené se zlepšenými výsledky týmu, který získal jedničku draftu.

Souvislost mezi lepšími výsledky a vyšší návštěvností je zřejmá. Na tým, kterému se daří, se vždycky chodí více. Může za to však příchod jedničky draftu?

Do určité míry ano. Špičkový hráč nikdy není na škodu - i když samozřejmě čerstvě draftovaní hráči jsou teprve na začátku své kariéry.

Je tady však ještě jeden faktor, který je čistě statistický - konvergence k průměru. Tým, který získal právo první volby v draftu, musel být v posledním roce opravdu špatný. Když rozdělíme výsledek týmu ve skončené sezóně na jeho očekávanou výkonnost a náhodný výkyv (štěstí/smůla, zranění hráčů atd.), tak se v dolních patrech tabulky budou s větší pravděpodobností nacházet týmy, které měly v daném roce smůlu.

Pro tým, který skončí v dolních patrech tabulky, je tedy statisticky mnohem jednodušší se zlepšovat, prostě proto, že příští rok dopadné náhodná složka s velkou pravděpodobností lépe než letos. Zlepšená hra (a tím i nárůst návštěvnosti) tedy v sobě zahrnuje nejen vliv příchodu jedničky draftu, ale i vliv konvergence k průměru.

Darren Rovell by musel zvýšené příjmy týmů, které získaly jedničku draftu, porovnat s příjmy týmů, které dopadly ve skončeném ročníku podobně špatně, ale první volbu neměly. Hodnota první volby draftu pak bude asi o dost nižší než výše uvedených 6,5 milionu.

Vyplatí se David Beckham za 250 milionů dolarů?

Příští týden bude David Beckham oficiálně představený jako hráč Los Angeles Galaxy. K odchodu do USA ho bezpochyby zlákala i pohádková smlouva na 250 milionů dolarů za pět let. Peníze zahrnují jak základní mzdu, tak i podíly na reklamě.

Je to příliš? Beckham se v USA nestane sportovcem s nejvyššími příjmy. Tím je podle žebříčku Sports Illustrated s velkým náskokem Tiger Woods s téměř sto miliony ročně. Zařadí se však na druhé místo, zhruba na úroveň dalšího golfisty Phila Mikelsona. Za nimi už jsou seřazení nejlépe placení basketbalisté a hráči amerického fotbalu, všichni s příjmy zhruba kolem 30 milionů.

Na fotbal (ne ten americký) v USA je to ale hodně. V MLS (Major Soccer League) jsou příjmy přesahující milion dolarů ročně výjimkou. Většina hráčů se nedostane ani na sto tisíc. To samozřejmě souvisí s mizivou popularitou fotbalu v porovnání s velkou čtyřkou - basketbal, americký fotbal, baseball a hokej.

LA Galaxy ale spoléhá na to, že David Beckham pro ně bude obrovskou reklamou. Fotbal v USA přeci jen roste (dokonce i americký národní tým se dost zlepšuje) a Beckham může být hvězdou, která pomůže fotbalu prorazit. Kromě toho je třeba přičíst příjmy z prodeje zboží v zahraničí. Marketingový ředitel Realu Madrid nyní přiznal, že příchod Davida Beckhama zvýšil v průběhu čtyř let příjmy z obchodních aktivit Realu Madrid o více než 600 milionů dolarů.

Vyplatí se tedy Beckham za 250 milionů? Pokud se nestane nic neočekávaného, tak ano. Američany fotbal (zatím) moc nezajímá, ale Davida Beckhama zná skoro každý. A ve zbytku světa je Beckham téměř ikonou. LA Galaxy by museli být hodně nešikovní, aby na jeho příchodu nevydělali. I když fotbal zůstane v USA okrajovým sportem, příjmy z prodeje zboží v zahraničí budou stále obrovské - sice nižší, než v Realu Madrid, protože synergický efekt Real-Beckham hrál svou roli, ale stále dostačující na to, aby Beckhamova smlouva nebyla pro LA Galaxy ztrátová.

Jediným problémem můžou být neshody Davida Beckhama s ostatními hráči - přeci jen bude mít několikanásobně vyšší příjem než všichni ostatní členové týmu dohromady. Beckham se ale v poslední době alespoň po obchodní stránce naučil chovat jako profesionál. A v Los Angeles jsou ostatně na hvězdy zvyklí.

Jsou tu celebrity pro Afriku, nebo Afrika pro celebrity?

William Easterly v Los Angeles Times kritizuje snahu celebrit představovat Afriku jako jednu velkou katastrofu. Tvrdí (a má pravdu), že Afrika nikdy nezbohatne, když jí rozvinutý svět bude jen dávat almužnu a nikdy ji nedá opravdovou šanci. A ke snaze celebrit pořádat sbírky na "záchranu" Afriky cynicky dodává:

... well, could Africa be saving celebrity careers more than celebrities are saving Africa?

Bonova poslední kampaň Red, pomocí které měly značkové firmy financovat pomoc Africe, stála na marketingu 100 milionů dolarů. Výtěžek? 18 milionů. I když se přičtou všechny potenciální kladné vedlejší efekty, dostane se kampaň do plusu velmi těžko. Pak se nemůžete nezeptat, Cui bono? Nebo spíš: Cui Bono?

Easterly dodává, že Afrika nakonec musí zbohatnout stejným způsobem jako ostatní části světa:

In truth, Africans are and will be escaping poverty the same way everybody else did: through the efforts of resourceful entrepreneurs, democratic reformers and ordinary citizens at home, not through PR extravaganzas of ill-informed outsiders.

A Easterly není jediný, kdo to tvrdí:

A respected Ugandan journalist, Andrew Mwenda, made this point at a recent African conference despite the fact that the world's most famous celebrity activist — Bono — was attempting to shout him down. Mwenda was suffering from too much reality for Bono's taste: "What man or nation has ever become rich by holding out a begging bowl?" asked Mwenda.

Plagiátorství nám žíly netrhá

Preferujeme totiž knihy chytré a zábavné, a jestli jsou více či méně opsané, nám takříkajíc žíly netrhá.

Tak se k problematice plagiátorství v akademické sféře vyjadřují Tomáš Hirt a Marek Jakoubek z Katedry antropologie Filozofické fakulty Západočeské univerzity. Doufám, že to také říkají svým studentům, když jim zadávají seminárky. Jejich alma mater je za takové výroky musí milovat. Hodně štěstí v další práci!

Umění na Manhattanu

Abstraktní slon je vidět dokonce až z vesmíru (z nějakého záhadného důvodu nefunguje odkaz v Opeře, alespoň mně ne). Hned vedle stál chlápek s masivní puškou a hlídal newyorský Fed.

Oprava: Není to slon, ale Group of Four Trees.

Země, kde stát přestal fungovat

Časopis Foreign Policy zveřejnil statistiku žebříček zemí podle (ne)funkčnosti státní moci. Deset nejhorších příliš nepřekvapí:

Země s nejméně funkční státní mocí
1. Súdán 2. Irák 3. Somálsko 4. Zimbabwe 5. Čad 6. Pobřeží slonoviny 7. Demokratická republika Kongo 8. Afghánistán 9. Guinea 10. Středoafrická republika

Zdroj: The Failed States Index

Vesměs se jedná o africké země, kromě dvou, kde v současné době "dělá pořádek" vláda USA (samozřejmě je otázkou, jak vysoko by se Irák a Afghánistán umístily nebýt válečných operací).

Mezi hodnocená kritéria patřily rozsah uprchlictví, utlačování menšin, nerovnoměrnost rozvoje, delegitimizace státních orgánů a veřejných služeb, bezpečnost a v neposlední řadě ekonomika (zde se nejhůře umístilo zde již několikrát zmiňované Zimbabwe).

Zpráva zdůrazňuje, že kolaps státu nemusí nutné jít ruku v ruce s nestabilitou vlády. Třem z pěti nejhorších zemí vládnou jejich diktátoři více než 15 let. Konflikty a rozpad státních struktur jsou zároveň silně nakažlivé a šíří se ze svých ohnisek do okolních zemí: ze Súdánu do Čadu a Středoafrické republiky, ze Somálska do Keni, Etiopie a Eritrey, z Afghánistánu do Pákistánu a středoasijských postsovětských republik.

Shrnutí letošní zprávy jsou na stránkách časopisu Foreign Policy. Statistiky z minulých let jsou potom na webu Fund for Peace.

Jak funguje trh... s mačetami

Nigerijská tisková agentura (News Agency of Nigeria) uvedla, že cena mačet v některých částech země klesla od dubna o polovinu.

V dubnu se Nigérii konaly volby. Mačeta je oblíbenou zbraní banditů, které si najímají někteří politici s cílem zastrašit obyvatelstvo a ovlivnit tak volby ve svůj prospěch. Odhaduje se, že v měsících před volbami bylo zabito zhruba 200 lidí v důsledku politicky motivovaných nepokojů.

Poptávka po mačetách po volbách poklesla.

Dodatek: Steven Levitt tomu zase až tak moc nevěří.

Experimentální ekonomie v online světech

Po včerejší problematice danění virtuálních výdělků ještě jednou k prolínání reálného a virtuálního světa. Autoři EVE online, jedné z velkých online multiplayer her, oznámili, že do svého týmu přijali ekonoma. Eyjólfur Guðmundsson je profesorem islandské University of Akureyri a zabývá se experimentální ekonomií. Jeho úkolem bude mimo jiné zpracovávat čtvrtletní ekonomické zprávy pro virtuální svět a analyzovat vývoj ekonomických indikátorů. Rovněž se má zabývat výzkumem ekonomického chování hráčů - o data z těchto her je mezi experimentálními ekonomy velký zájem.

Reálné daně ve virtuálním světě?

Známé rčení říká, že se nelze vyhnout pouze dvěma věcem - smrti a daním. V počítačových hrách lze se smrtí ještě občas něco dělat. Hrozí ale, že daním se už nevyhnete.

V červenci má jedna z četných komisí amerického Kongresu přinést závěrečnou zprávu ze svého zkoumání, zda (mimo jiné) virtuální výdělky v rozsáhlých online hrách jako Second Life podléhají zdanění. A je docela možné, že komise dojde k závěru, že tomu tak skutečně má být.

Některé online hry uvádějí, že virtuální majetek má reálnou hodnotu a lze ho za určitých podmínek směnit za reálné peníze. Zdálo by se tedy ještě celkem normální, že pokud ke směně ze reálné peníze dojde, tak takový příjem (stejně jako jakýkoliv jiný příjem) podléhá zdanění - podobně jako je zcela reálným příjmem prodej postavy nebo vypěstovaného zlata přes eBay.

Komise ale může potenciálně zajít ještě dále. Podle některých názorů totiž podléhají zdanění i virtuální výdělky mající určitou reálnou hodnotu, aniž by ke směně za peníze došlo. Darované virtuální předměty by tak podléhaly darovací dani, děděný virtuální majetek zase dani dědické.

Pokud by tato varianta skutečně prošla, znamenalo by to nejen nezanedbatelné daňové povinnosti pro úspěšné hráče, ale také zodpovědnost provozovatelů za správné a ověřitelné zúčtování a převody. Zajímavou otázkou by pak například byly daňově uznatelné náklady - když musím zaplatit daň z velmi cenné useknuté dračí hlavy, kolik procent ceny kouzelného meče si můžu odečíst jako náklad?

Celé to zní směšně, ale vzhledem k historii rozhodování státních orgánů to není úplně nereálné. A virtuální světy by se takovým rozhodnutím staly zase o něco reálnější. Otázkou samozřejmě zůstává, zda zrovna o tohle někdo stojí.

iPhone, iPod a obchodní bilance

Není žádným tajemstvím, že Apple (podobně jako většina podobných firem) si iPody a iPhony nechává vyrábět v Asii. Mají tedy iPod a iPhone negativní dopad na obchodní bilanci USA? Ne nezbytně. A následující příklad také dokumentuje, jak čísla z obchodní bilance dokážou být zrádná.

Abychom mohli rozklíčovat, jak se dělí výnosy mezi jednotlivé země, musíme nejprve vědět, kdo vlastně dané zařízení vyrábí. Přesně tuhle otázku si klade Hal Varian v New York Times ohledně iPodu.

Jak dlouho zůstane Wikipedia nezávislá?

Je to tak půl roku, co se profláklo, že si Microsoft platil bloggery, aby upravovaly (údajně objektivně) stránky týkající se Microsoftu. Microsoft se bránil tím, že to ostatní dělají také (což je celkem pravděpodobné), nicméně se mu dostalo odsudků ze všech stran, a to dokonce i od samotného zakladatele Wikipedie Jimmyho Walese: "We were very disappointed to hear that Microsoft was taking that approach." Samozřejmě, platit si někoho za to, aby publikoval 'objektivní' informace asi není právě zárukou, že výtvor bude skutečně nezávislý.

Ve světle těchto zpráv je zarážející, že Wikipedia Deutschland nyní přijala nabídku německé vlády na zaplacení "odborníků, kteří budou zlepšovat informace o obnovitelných zdrojích". Celá akce bude zastřešovaná firmou Nova Institute, kterou německá vláda platí za výzkum alternativních zdrojů energie. Cílem je vytvořit stovky článků v průběhu několika let. Příkladem témat jsou například využití rostlinných vláken nebo evropské kvóty na biopaliva.

Jaký je rozdíl mezi oběma případy? Žádný. Když Microsoft někoho platí, aby přepsal články ve Wikipedii, určitě tím nesleduje, aby se na Wikipedii objevily nějaké negativní informace o jeho aktivitách. Když si vláda platí firmu, která je závislá na dotacích na výzkum obnovitelných zdrojů, aby psala články o obnovitelných zdrojích, nelze očekávat, že výsledkem bude jejich kritika. Ať už Microsoft nebo německá vláda, každý má svou agendu - ať už firemní nebo politickou.

V následující etapě bychom se mohli dočkat například toho, že si rakouská vláda zaplatí odborníky, kteří uvedou "na pravou míru" články o Atomkraftwerk Temelín. Česká vláda by si na oplátku mohla nechat od zaplacených odborníků poopravit informace o spanilých jízdách husitů do Rakouska a udělat z nich přátelské návštěvy spojené s rekreačními pobyty.

Výhodou Wikipedie je, že každý může přidat do článků své informace. Chytře cílenou strategií a s dostatečným rozpočtem však zároveň lze takové hlasy "demokraticky" přebít. Spolupráce s kýmkoliv, kdo se nabízí, že bude platit své lidi za tvorbu článků, na kterých má vlastní zájem, je krajně nešťastná.

K čemu je Facebook?

O fenoménu jménem Facebook se toho v poslední době napsalo hodně. Komunitní server pro studenty se pro své autory stal zlatým dolem.

Protože prakticky všichni mí spolužáci účty na Facebooku mají, dostával jsem tolik pozvánek, že mi nakonec nezbylo než se rovněž zaregistrovat. A k čemu to celé je? Myslím, že nejlépe to vystihuje následující strip z PhD comicsu.

Špatné na tom je, že přibyl další komunikační kanál. Mám zvonek na dveřích domu, telefon, mobilní telefon, e-mail, icq, skype a kdo ví co ještě. Teď mají někteří pocit, že je dobrý důvod kontaktovat mě pomocí interní zprávy na Facebooku. A diví se, že většinou neodpovídám.

Ale třeba tomu někdy přijdu na chuť.

Externality jízdy autem

Co je největší negativní externalitou jízdy autem? Znečištění životního prostředí? Výfukové plyny přispívající ke skleníkovému efektu? Ani zdaleka.

Chicago je bezpečnější než dřív

V Chicagu poklesl za posledních 7 let počet krádeží o téměř 30 procent. Pokles se netýkal jen krádeží, ale byl napříč kategoriemi - od majetkových trestných činů po vraždy. V New Yorku byl pokles více než 35%. I v Los Angeles se situace zlepšila o více než 10 procent.

Velká americká města se podle článku v The Economist pravděpodobně naučila lépe bojovat s kriminalitou. Příběh potírání zločinu v New Yorku je dnes už proslulý. Ale podobné metody zabírají i v jiných velkých městech. Místo snahy zabránit v šíření kriminality do lepších čtvrtí začala policie potírat kriminalitu přímo v jejích ohniscích. Místní velitelé dostali dostali větší pravomoci, ale zároveň i zodpovědnost za výsledky. A vypadá to, že to funguje, a to i přesto, že se počet policistů spíše snížil.

Ekonomické blogy, které stojí za zaznamenání

Jilm se mě nedávno v komentářích ptal, kde přicházím k informacím, o kterých píšu. Tak tady je trochu profiltrovaný seznam ekonomických zdrojů, které mám v RSS čtečce a které čtu nebo alespoň hlídám.

Kvalitního ekonomického obsahu je na webu samozřejmě mnohem více. Výhodou ale je, že jakmile se objeví nějaký kvalitní článek, zaregistruje je dříve nebo později i okruh blogů, které sleduju. Moje pravidlo, jak poznat kvalitní blog? Pročíst komentáře k příspěvkům. Z komentářů se člověk často dozví víc, než z vlastních příspěvků.

Z níže uvedeného seznamu zdaleka nelze číst všechno, protože jsou blogy, kde to vypadá, že autoři nedělají nic jiného než že píšou příspěvky. Ale prolétnout nadpisy stačím vždy ;-))

Nevěříte Wikipedii? Mrkněte se do Uncyclopedie

Wikipedia je ohromný komunitní projekt, avšak její kritici zdůrazňují, že informace v ní uvedené mohou být pochybné kvality - právě proto, že ji může editovat kdokoliv.

Pokud taky často váháte, zda můžete brát údaje z Wikipedie jako spolehlivé, tak Uncyclopedia je pro vás to pravé. O pravdivosti údajů z Uncyclopedie totiž pochybovat nemusíte - jsou spolehlivě smyšlené.

Steve Jobs prodělal 4 miliardy dolarů

Manažeři velkých firem mohou mít vzhledem ke svému postavení lepší informace o firmě, kterou řídí, než běžní investoři. Existují tedy pravidla a omezení, která brání manažerům zneužívat tyto insider informace k vlastnímu obohacení při obchodování na burze. Ale na špatné obchody žádná omezení nejsou.

Jak píše TheStreet.com, držel Steve Jobs na začátku roku 2003 celkem 55 milionů kupních opcí na akcie Apple s vypořádacími cenami přibližně 9 a 22 dolarů. Ty pocházely z doby internetové horečky, kdy se akcie Apple držely kolem 30 dolarů. Vzhledem k tomu, že kupní opce vyplácí kladný rozdíl mezi cenou akcie a vypořádací cenou, vypadalo to v době internetové horečky s opcemi dobře. Problém byl v tom, že na začátku roku 2003 byla cena akcií Apple kolem 7 dolarů, a tedy opce byly prakticky bezcenné.

Už zase skáču přes kaluže

I když přes kaluže jen obrazně, protože v tom vedru jsou jediné kaluže tvořené umělým zavlažováním trávníků. V Hyde Parku běhání ještě jde, ale jakmile se doběhne na břeh, slunce neuvěřitelně praží. V 8 ráno 28°C.

Hyde Park z mola u 63. ulice

A někde v dálce je downtown

MapMyRun.com nabízí skvělé zakreslování tras. Pro celý svět. Můžu vřele doporučit pro jakýkoliv účel, nejen běhání, ale i třeba turistické trasy.

Dneska to sice na Sněžku nebylo, ale v tom horku jsem toho měl dost. Asi budu muset chodit běhat ještě za tmy.

Lidské maso je méněcenný statek

Gary Becker má ve zvyku dávat poněkud netradiční příklady, na kterých ilustruje ekonomické principy. Jako například následující charakterizace lidského masa jako méněcenného statku z jeho knihy Economic Theory z roku 1971:

To take another and a rather bizarre example, cannibalism may have been eliminated because human meat is a tough, "inferior" variety of meat. As incomes have grown, man has voluntarily shifted to more tender, "superior" varieties. One piece of evidence on the inferiority of human meat is that animals generally eat it only when near starvation - when their opportunities are depressed.

Práva k duševnímu vlastnictví nejsou majetek

Ve včerejším příspěvku o nové iniciativě MPAA jsem zmínil jeden problém týkající se práv k duševnímu vlastnictví, kterým je (často záměrné) směšování různých druhů právních úprav.

Druhým problémem je připodobňování práv k duševnímu vlastnictví k majetku (viz třeba česká Wikipedia: Duševní vlastnictví je majetek nehmotné povahy...), odkud je to už jen krok k hojně zneužívanému přirovnání porušování těchto práv ke krádeži. A to je závažná chyba, lehce objasnitelná na příkladu patentových práv.

MPAA chce zreformovat vymáhání práva

MPAA, RIAA, farmaceutické firmy a další subjekty, které mají co do činění s autorskými právy, patentovými právy a právy k ochranným známkám v USA, se chtějí spojit a vytvořit alianci, která by tlačila na zlepšení vymahatelnosti práv k tomu, co je souhrnně označováno jako duševní vlastnictví. Na tiskové konferenci se vyjádřili:

“Our law enforcement resources are seriously misaligned,” NBC/Universal general counsel Rick Cotton said. “If you add up all the various kinds of property crimes in this country, everything from theft, to fraud, to burglary, bank-robbing, all of it, it costs the country $16 billion a year. But intellectual property crime runs to hundreds of billions [of dollars] a year.”

Také vám přijde, že poškozování práv k duševnímu vlastnictví vytváří škody mnohonásobně vyšší, než veškerá majetková kriminalita? A že by tedy policie měla méně myslet na boj s majetkovou kriminalitou a raději se věnovat duševnímu vlastnictví?

Šéf MPAA Dan Glickman pokračuje:

“The motion picture industry employs over a million people in this country, and most of them are not high-priced stars,” Glickman said. “Most of them are blue-collar workers, or craft workers, who are just trying to make a decent living.”

Tak počkat. O čem se bavíme? Nejprve jsme začali se stovkami miliard dolarů škod spojených s duševním vlastnictvím a nyní hovoříme jen o filmovém průmyslu?

Glickmanova věta ukazuje, jak lze jednoduše zneužívat pojem "duševní vlastnictví". Ten je totiž velmi vágně definovaný a přinejmenším zahrnuje autorská práva (spojená s uměleckou tvorbou), patentová práva (práva k vynálezům a zlepšovacím návrhům) a práva k obchodním známkám, obchodní tajemství a další. Každá z těchto oblastí má jinou podstatu, jiný původ a jiný právní základ. Historii směšování těchto pojmů rozebírá třeba Richard Stallman zde.

Budeme předělávat modely monetární politiky?

Alvarez, Atkeson a Kehoe [pdf] propojili dva problémy, ve kterých se ekonomickému modelování zatím příliš nedaří - modelování dopadů monetární politiky a modelování střednědobého vývoje měnových kurzů - a tvrdí, že úpravy monetárních modelů jsou nevyhnutelné.

Současné rovnovážné modely zabývající se dopady změn úrokových měr na ekonomiku, ať už ty neoklasické nebo ty neokeynesiánské, vycházejí z rozhodování racionálního investora a vedou na rovnice rozkládající efekt změny úrokové míry na reálný (tj. dopad na reálné veličiny) a nominální (inflační) efekt. Velmi zjednodušeně řečeno, úroková míra se rovná součtu členu vyjadřujícího dopad na ekonomický růst, členu vyjadřujícího dopad na inflaci a členu vyjadřujícího rizikovou prémii spojenou s nejistotou ve vývoji budoucích veličin.

Stávající modely se dominantně zaměřovaly na charakteristiku prvních dvou členů, zatímco riziková prémie byla obvykle konstantou ponechávanou stranou zájmu. Alvarez, Atkeson a Kehoe si však berou do ruky velmi jednoduchý příklad otevřené ekonomiky a ukazují, že to možná bylo docela špatně.

Pokud se totiž odvodí podobné rovnice pro otevřenou ekonomiku, získáme vztah známý jako parita úrokových měr - úrokový diferenciál mezi dvěma zeměmi se rovná očekávané změně měnového kurzu plus rizikové prémii. Empirickému testování parity úrokových měr se s proměnlivými úspěchy zabývají stovky studií. Další stovky studií se věnují problematice predikce měnového kurzu ve střednědobém horizontu. Řada těchto studií se shoduje v tom, že měnové kurzy jsou ve střednědobném horizontu náhodné procházky - tedy že jejich očekávané střední hodnoty nelze predikovat.

Jak to tedy sjednotit se zmíněnou paritou úrokových měr, která poskytuje jasný vztah mezi úrokovým diferenciálem a měnovými kurzy? Alvarez, Atkeson a Kehoe tvrdí, že klíč je v tom, že změny v úrokovém diferenciálu neovlivňují vývoj očekávané střední hodnoty měnových kurzů, ale vývoj rizikové prémie.

Zmíněnou úvahu lze rozšířit i na další vztahy popisující dopady monetární politiky - třeba na výše zmíněný rozklad změn úrokové míry na reálný a nominální efekt. Týká se nejen změn měnového kurzu, ale třeba i vývoje úrokové křivky. Autoři tvrdí, že bychom se měli více soustředit na popis chování rizikové prémie. Monetární politika nemá dopady jen na střední hodnoty veličin, ale i na jejich rozptyly, což se projevuje právě změnami v rizikových prémiích. A ve střednědobém horizontu jsou dopady na rozptyly dominantní, a je velkou chybou je zanedbávat.

Je dost dobře možné, že modelování vlivů monetární politiky zažije výrazné změny. Tohle ještě bude stát za to sledovat.

Zdroj: Alvarez, Atkeson, Kehoe (2007) If Exchange Rates Are Random Walks, Then Almost Everything We Say About Monetary Policy is Wrong [pdf]

Zkouškové období a syndrom úmrtí v rodině

Zkouškové období je tady a Mark Thoma připomenul už poněkud starší článek Mika Adamse o souvislosti zkouškového období a četnosti výskytů úmrtí babiček.

Mike Adams sbíral data o studentech v průběhu 20 let. Z nich je patrné (viz graf), že zatímco v průběhu semestru není prakticky není žádná závislost mezi rizikem úmrtí v rodině a známkou studenta, v průběhu zkoušek se to dramaticky mění. Propadající student má v průběhu závěrečných zkoušek 50krát vyšší šanci, že mu zemře člen rodiny, než student prospívající se známkou A - samozřejmě měřeno počtem přinesených omluvenek.

Komu patří vítr?

Jedním ze základních předpokladů fungující ekonomiky jsou dobře definovaná a vymahatelná vlastnická práva. Pokud totiž existuje nějaký užitečný statek, k němuž nejsou vlastnická práva jasně stanovena (ať už je statek určený do soukromých nebo veřejných rukou), dojde dříve nebo později k debatě o tom, komu vlastně patří.

S vývojem společnosti se mění i náhled na to, co je a co není užitečný statek. V souvislosti s rozvojem větrných elektráren se v Německu nyní rozhořely spory o to, komu patří vítr. Jak uvádí článek, vítr je v Německu po právní stránce volný statek, tedy nikomu nepatří. Stavba větrných turbín však spadá pod územní plánování.

Problém je v tom, že není jasné, jakým způsobem se mohou vrtule vzájemně ovlivňovat a jak daleko by tedy měly od sebe stát. A běžné stavební normy nejsou použitelné, protože jedna vrtule může ovlivnit větrné proudy stovky metrů daleko, s čímž standardní povolovací řízení pro stavbu budov nepočítá.

V okamžiku, kdy lze vítr využít a navíc jeho užívání jedním člověkěm ovlivňuje možnost užívání někým druhým, přestává být vítr po ekonomické stránce volným statkem, a právo se s tím bude muset vypořádat.

V současné době jednotlivé vesnice staví vrtule v těsném sousedství katastrů jiných vesnic - a ty, které stojí více na západ, mají díky převažujícímu západnímu proudění výhodu. To se postiženým vesnicím nelíbí, a proto podávají žaloby. Stěžují si na snížení výkonu vlastních větrných elektráren, nebo i na vibrace způsobené turbulencemi ostatních vrtulí.

V ideálním případě se sousední vesnice dohodnou, například na společném provozu. Jinak bude muset rozhodnout soud, případně vláda s nějakým novým územním předpisem. Pro úplnost - Coaseho teorém sice říká, že vzájemnou dohodou lze dosáhnout vždy Pareto optimálního výsledku, obě strany však mohou optimálně chtít jít k soudu, pokud každá z nich odlišně vyhodnocuje pravděpodobnost výhry.

Česká republika má HDP jako Nebraska

Blog Strange Maps uveřejňuje celou řadu netradičních map. Nejnovějším příspěvkem je mapa USA, kde jsou místo jednotlivých států zakresleny země, které daným státům odpovídají velikostí hrubého domácího produktu.

Došlo i na Českou republiku, takže je na čase si představit náš sesterský stát. Je to Nebraska, rozlohou téměř třikrát větší, avšak pouze s 1,7 miliony obyvatel (což znamená, že hustota obyvatel je pouhých 8,6 na km čtvereční).

Kuriozní je, že Nebraska je zároveň státem USA s nejsilnější čecho-americkou komunitou, 4,9% obyvatel Nebrasky má české kořeny.

A jinak? Žebříčku jasně vévodí Kalifornie, s HDP odpovídajícím Francii. Druhý Texas má HDP jen poloviční, i to však stačí na Kanadu. Zmiňovaná Nebraska je až 33. Vtipné je maličké New Jersey s HDP jako Rusko.

Země nejblíže odpovídající svým HDP daným státům USA.

Zdroj: Strange Maps

Náklady války v Iráku

Econbrowser blog nedávno přinesl příspěvek se zajímavými grafy týkajícími se nákladů války v Iráku od roku 2003, kdy mělo dojít k "ukončení podstatných válečných operací".

Přineslo zavedení Eura inflaci?

Lidé v Eurozóně by vám odpřísáhli, že ano. Data říkají, že ne.

Luc Aucremanne, Marianne Collin a Thomas Stragier z Národní banky Belgie analyzovali časové řady Harmonizovaného indexu spotřebních cen (HICP) a Indexu vnímané inflace (IPI) v období před a po zavedení Eura v jednotlivých zemích Eurozóny. Zatímco HICP je objektivní statistikou, IPI je subjektivní ukazatel vypočítaný na základě dotazování obyvatel.

Výsledky pro některé země Eurozóny jsou na obrázku. Modré datové řady znázorňují průběh HICP, zatímco červené časové řady vyjadřují subjektivní vnímání inflace. Šedá oblast je období po zavedení Eura.

Rozmary počasí

Je jedna hodina ráno, venku 28 stupňů a je ohlášeno riziko tornád a kroupy "velikosti golfových až baseballových míčků". Ale třeba se nám to ještě vyhne... Jestli ne, tak můžeme očekávat krušnou noc.

Zdroj: The Weather Channel

Angličtina, věda a lehké dívky

Před časem jsem byl svědkem debaty o tom, jak velkým handicapem je pro české vědce neznalost angličtiny. Zcela vážně tam přitom zazněl názor , že by pomohlo, kdyby se vědecké články předkládaly do češtiny. A překvapivě jeho autor také nebyl rozcupován, jak by se mu patřilo, ale naopak získal řadu souhlasných reakcí.

Připadal jsem si jako ve snu - místo toho, aby mladí čeští vědci brali znalost angličtiny jako samozřejmost, vymlouvají se na to, že jim jazyková bariéra brání prorazit ve světě, a chtějí, aby jim někdo moderní vědecké poznatky strkal pod nos v češtině. Naštěstí to většina diskutujících považovala za zbytečné, přesto však překvapilo, že někdo vzdělaný a aspirující na vědeckou kariéru mohl s takovou myšlenkou vůbec přijít a ještě získat alespoň částečnou podporu.

Celý nápad je samozřejmě holý nesmysl. Zaprvé není vůbec v silách českého národa překládat kvantum výsledků vědeckého výzkumu do češtiny - překládat takové články mohou jen lidé, kteří jim rozumějí, a ti zase mají na práci důležitější věci. Zadruhé by pak bylo zajímavé sledovat, jak takový člověk odkojený pouze českými překlady obstojí třeba na nějaké zahraniční konferenci.

Zdánlivě lepší byl nápad, že by stačilo přeložit jen nejdůležitější věci a jakmile jim člověk porozumí, zbytek už se nějak poddá. Ve skutečnosti je to stejně nesmyslné a zbytečné jako překládat všechno. Zkrátka a dobře, pokud chcete dělat vědu, naučte se nejdřív anglicky. Odborná vědecká angličtina není tak náročná, aby ji někdo alespoň průměrně inteligentní nezvládl.

Ale proč jsem si na to vzpomněl a jak to vlastně souvisí s nadpisem článku? Jilm totiž nedávno na svém blogu publikoval video jasně ukazující, do jakých problémů se kvůli jazykovým bariérem dostává jedno z českých elitních exportních odvětví. Ještě štěstí, že v tomto případě to nevadí tolik jako v případě vědecké práce.

Dokážete si představit, jak by to vypadalo, kdyby nadějný český vědec dopadl na konferenci jako dívky z videa?

Harry Potter zemře

Bookmakeři ze sázkové kanceláře William Hill jsou si tím tak jistí, že dokonce stáhli sázky na to, jestli Harry zemře, a nahradili je sázením na to, kdo vlastně Harryho zabije.

Podle mluvčího William Hill prakticky každý tipoval Harryho smrt, takže byla sázka pro kancelář dále neudržitelná. Asi to nepotěší mnohé fanoušky, ale ukazuje se, že přání (Harry to ustojí) může být dost daleko od racionálního uvažování (když jde o peníze). A sázkové kurzy jsou dobrým odrazem pravděpodobného vývoje proto, že se v nich agreguje chování mnoha lidí najednou.

Ještě lepší než sázky jsou predikční trhy, jako třeba ten na University of Iowa. Zatímco u sázek na jedné straně stojí velké množství sázejících a na druhé straně jednotlivec (zaměstanec sázkové kanceláře), v případě predikčních trhů stojí mnoho lidí na obou stranách. Predikční trhy fungují podobně jako burza - jen místo finančních instrumentů se obchodují pravděpodobnosti, že nastane určitá událost. Myšlenka je jednoduchá - i když jako jedinec nemusím mít přesné informace nebo zvážit všechny okolnosti, široké spektrum obchodujících jedinců tyto odchylky vyprůměruje, a tím se dobereme k rozumnému výsledku. Navíc, pokud má někdo více relevantních informací, tak se tyto informace dříve nebo později v ceně odrazí. Agregace informací je mocná zbraň a kurzový mechanismus je prostředkem, jak z velkého množství dat automaticky vyfiltrovat relevantní informace.

Predikční trhy mají velkou budoucnost. Na predikčním trhu na University of Iowa se tak můžete například podívat, jaké jsou šance demokratů a republikánů v prezidentských volbách v roce 2008. Zatímco ještě před půl rokem byly šance poměrně vyrovnané, dnes stojí jednoznačně ve prospěch demokratů.

A abych nezapomněl - na Lorda Voldemorta jako na vraha Harryho Pottera si můžete u William Hill vsadit v kurzu 2:1. Dalším pravděpodobným vrahem je profesor Snape s kurzem 5:2.

Prodej spektra podle FCC

Digitalizace televizního vysílání v USA uvolní docela široký pás spektra kolem 700 MHz, na který si už brousí zuby poskytovatelé broadbandových služeb. Americká Federal Communications Commission (FCC), obdoba českého ČTÚ, hodlá rozprodat tuto část spektra formou aukcí, podobných těm, které prováděla už v minulosti.

Tentokrát se však proti strategii FCC zvedla vlna odporu. Jedním z hlavních hráčů na straně odpůrců současného systému je i Google, takže se dá očekávat, že boj není předem prohraný.

Oč jde? Odpůrci si stěžují, že současný systém prodeje spektra příliš nahrává existujícím inkumbmentům, a chtějí, aby vítěz aukce měl povinnost nabídnout konkurentům přístup ke spektru za velkoobchodní ceny. To by ještě nebylo tak zvláštní, děje se tomu tak i jinde v telekomunikacích - využitelné frekvence pro šíření signálu jsou omezené a regulované, takže o volné konkurenci nemůže být řeč. Co je však zajímavější, je skutečnost, že se protestující skupina snaží změnit pravidla pro aukci, ve které se licence prodávají.

Teorie her má pro design aukcí skvělé tvrzení, takzvaný teorém ekvivalentního výnosu. Ten říká, že (za poměrně mírných podmínek) v celé řadě různých variant aukcí získá draženou věc zájemce, kterému daná věc přinese nejvyšší užitek a že v každé z těchto variant dané aukce získá prodejce stejný očekávaný výnos. Teorém funguje na anglickou nebo holandskou aukci, na aukce, kde nabyvatel platí nejvyšší či druhou nejvyšší cenu, i na mnohé jiné varianty.

Dalo by se tedy říci, že FCC má při prodeji spektra poměrně široký prostor a nemůže z hlediska optimality aukčního mechanismu šlápnout vedle. To by však nebyl správný úřad, aby to nedokázal.

Aukční mechanismy, stvořené FCC, totiž například dovolovaly, aby zájemci nejprve vyhnali cenu do výšky, poté FCC zredukovala okruh zájemců na ty, kteří stále ještě soupeří, a tito zbyvší zájemci následně cenu snížili. Přestože je teorém ekvivalentního výnosu poměrně robustní, takovéto obskurní de facto podvody samozřejmě nezahrnuje. Není divu, že se menší firmy bouří.

Je rovněž zajímavé sledovat, jak si některé lobbystické skupiny dávají zcela paradoxní jména. Například skupina pojmenovaná NetCompetition.org komentuje snahu menších firem o přístup k vydraženému spektru tak, že "povinnost otevřeného přístupu ke spektru povede k tomu, že žádná z firem nenabídne za 700 MHz tolik peněz, čímž konkurenti získají přístup k tomuto cennému spektru za mnohem nižší cenu".

Je vidět, že NetCompetition.org by se spíše mělo jmenovat GovernmentRevenue.org. Rozumná vláda totiž nebude usilovat o maximalizaci výnosu z aukce (o vykrvácení operátorů na evropských dražbách 3G spektra se toho napsalo dost), ale o maximalizaci společenského přebytku - kterého bude dosaženo při optimálním využití spektra jako cenného zdroje, a ne při maximálním výnosu z aukce.

Ostatně, NetCompetition.org jistě neusiluje ani o maximalizaci výnosu pro vládu, jako spíše o ochranu zájmů stávajících dominantních hráčů. To, jak se AT&T dokázalo po nuceném rozdělení pospojovat zpět v jeden kolos, krásně popisuje Stephen Colbert.

Technické detaily komunikace v 700 MHz spektru přenechávám povolanějším. Je dost dobře možné, že o tom něco napíše VÚČAKO.

Ekonomický citát pro dnešní den: 1st year PhD

If (1-tau)/alpha > 1, then people in this model work all the time. This is not an interesting case, we don't want to see people working all the time... in contrast to the 1st year PhD program.

Robert Shimer